Rytíři Templu stále mezi námi

Ačkoli člověk neustále přetrvává v pocitu, že již viděl všechny podivnosti, které může svět nabídnout, nakonec zjistí, že hříčky osudu ho stejně dokáží překvapit. 

V té tramvaji bylo bezpečno, a když říkám bezpečno, tak mám na mysli bezpečno ve fyzickém smyslu slova. Cestoval jsem s člověkem, který byl neskutečně normální. Byl normální takovým tím zvláštním způsobem, kdy si řeknete, že je nějak divnej.

Nenápadný blonďák působící tak, že stojí občas v rohu nějaké fotky nebo za zády reportérky. Prostě nachomýtnuvší se osoba, která se stane součástí vašeho zorného pole, nikdy jeho středem. Tenhle nenápadný blonďák, byl velice slušně ustrojen. Delší vlasy svázány do úhledného culíku, bílá košile, ne nepodobná těm, které nosí pánové v amerických obchodech s elektronikou, krátké plátěné kalhoty, což je v tomto počasí naprosto pochopitelné. Na kalhotách opasek, k němuž měl připevněné pouzdro od telefonu, v tom pouzdru telefon. Prostě nic neobvyklého. A jako takovou třešničku na dortu, vedle toho pouzdra na mobil, měl připevněný k tomu samému opasku meč. Ano slyšíte dobře. Mál-li být konkrétnější, byl to meč jak kráva.

A já se ptám „What’s the fuck“? Co přiměje člověka si vzít do metra a na cesty po městě meč? Kdyby byl ten člověk v nějakém kostýmu, nedivil bych se. Je li to šermíř a jede někam, kde je meče třeba, chápal bych jeho přítomnost (myslím toho meče), ale rozhodně ne, aby byl zavěšen u pasu, připravený během vteřiny setnout draka. To se ten chlap prostě ráno připravoval do práce a řekl si, tak oholený jsem, oblečený taky, vlasy podle poslední mody a na co jsem to ještě zapomněl? Hmm, jo meč.

Sledoval jsem toho muže, přiznám se, že má zvědavost předčila mou proslulou zbabělost, avšak tento moderní rytíř nastoupil do protijedoucího metra a tak jsem jeho stopu ztratil.

No co, asi jel bojovat jinou bitvu, než kterou svádím já v tomto velkolepém velkoměstě.