Vedl jsem zajímavý rozhovor s jedním člověkem (upozornuji, že rozhovor byl zajímavý, ten člověk moc ne), ten člověk byla žena (kdo chcete, berte to upozornění na pohlaví jako mou šovinistickou narážku). Zajímavý rozhovor to byl hlavně průběhem, obsah se týkal pražských bezdomovců. Nechci tu líčit co všechno bylo řečeno, sdělím jen to nutné.
1. rozhovor mohl nejspíš skončit první větou, pokud bych ho iniciativně nerozvíjel dál
1. rozhovor mohl nejspíš skončit první větou, pokud bych ho iniciativně nerozvíjel dál
2. přiznávám, že jsem popichoval
3. popichováním mám na mysli přímý útok na lidské sebeospravedlňování
4. ano dělám to rád a všem
Uvedu jen některé věty, které řekla ona a které byli (kromě té první) reakcí na mé raekce. Zajímavé je, že když jsem si je přehrál později v hlavě, tak mi to znělo trochu divně a jako věty několika různých lidí. Upozorňuji, že dodržím časovou posloupnost nikoli časové rozmezí mezi jednotlivými větami. Rozhovor trval cca 10 minut.
Uvedu jen některé věty, které řekla ona a které byli (kromě té první) reakcí na mé raekce. Zajímavé je, že když jsem si je přehrál později v hlavě, tak mi to znělo trochu divně a jako věty několika různých lidí. Upozorňuji, že dodržím časovou posloupnost nikoli časové rozmezí mezi jednotlivými větami. Rozhovor trval cca 10 minut.
věty:
1. Těch bezdomovců je plné nádraží hrozně smrdí a člověk má strach mezi nima jít, aby něco nechytil
2. Já proti bezdomovcům nic nemám
3. Každej tam nemusí skončit, když nechce a snaží se.
4. Každý tam může skončit.
5. Někdo by pro ně měl neco udělat.
Co k tomu dodat.
