Perský princ

Jak si mnozí všimli, oddal jsem se fitness cvičení. Někteří si sice nevšimli, ale to přisuzuji závisti, vyvolané bleskovou reakcí mé muskulatury na trénink. Každopádně mne nový koníček dostal do mých obvyklých aktivitních fází. 

Fáze jedna, díky níž se učím potřebné informace, nutné k dané aktivitě, trvá velice krátce, bez ohledu na složitost dané činnosti, neboť má schopnost pochopení dané látky je abnormální (někdo tvrdí, že tento můj postoj, je nemorální).

Fáze dvě poté přichází ve chvíli, kdy dosáhnu pocitu, že můj rozsah znalostí o dané problematice je tak velký a já tedy mohu radit všem jedincům setrvávajícím ve fázi jedna (někdo tvrdí, že tento můj postoj je nejen nemorální, ale taky pro okolí velice nebezpečný)

Zjistil jsem ovšem, že existuje ještě fáze třetí. Tato fáze se opírá o pocit, že radím lidem ve věcech, kterým nerozumím v řeči, kterou neovládám. Myslím, že to ničemu nevadí. Na druhou stranu díky mne možná vstoupí Česká republika do války se Saudskou Arábií.

Díky tomuto „Perskému princi“, jenž absenci češtiny nahrazuji nadšením do cvičení, jsem zjistil, že z vesnice do Prahy je to jen začátek. Dalším co mne čeká je cesta z Prahy do Bagdadu.

Boj proti nadcházejícímu podzimu (a zimě)

Dnes jsem se rozhodl vyhlásit válku nastávající zimě (myslím zimu jako takovou, ne to roční období stvořené pro zimní radovánky, které se dle mého skládají hlavně z kurevské zimy, která vás drží uvnitř domů). Dělám to každý rok a zatím je to asi dvanáct nula pro zimu. Nevadí, hlavní je se nevzdat. Vytáhl jsem své šortky oblékl tričko a navrch dal svou zánovní mikino/svetr (nemám tušení co přesně to nosím, ale líbí se mi to)………(a sluší mi to) a vyrazil ukázat velké Praze, že nikde a už vůbec v hlavním městě si nenecháme diktovat podmínky toho, jak se máme oblékat. Kdybych měl plavky, dal bych si je pro výstrahu do batohu připraven je kdykoli vytáhnout. Žel bohu nemám plavky, které bych mohl vytáhnout bez toho, abych tím nezískal pár hlubokých šrámů na pilířích své cti.

Co se týče mé strůje, tak ač je to k nevíře, byl jsem mezi tím jedním milionem žijícím v Praze, jediný debil, který si to štrádoval městem jak na výletě v období končícího léta. Nikdo se neodvážil nic říct, ale v jejich očích bylo všechno. „Co je to za kreténa“, „No ty vole to si snad děláš srandu“, „Není léto, magore“. A to vám kvůli všudypřítomné cenzuře cituji jen ty nejslušnější.

Ovšem já se nenechám ovlivnit davem. Nebudu panáčkovat před sněhovými vločkami v zimním ošacení. Já tento rok zvítězím.

P.S. s ohledem na zpoždění tohoto záznamu uvádím, že zima opět dostala bod. Nezvítězil jsem.

Nepokrytecký člověk s pevným názorem

Vedl jsem zajímavý rozhovor s jedním člověkem (upozornuji, že rozhovor byl zajímavý, ten člověk moc ne), ten člověk byla žena (kdo chcete, berte to upozornění na pohlaví jako mou šovinistickou narážku). Zajímavý rozhovor to byl hlavně průběhem, obsah se týkal pražských bezdomovců. Nechci tu líčit co všechno bylo řečeno, sdělím jen to nutné.

1. rozhovor mohl nejspíš skončit první větou, pokud bych ho iniciativně nerozvíjel dál

2. přiznávám, že jsem popichoval

3. popichováním mám na mysli přímý útok na lidské sebeospravedlňování

4. ano dělám to rád a všem

Uvedu jen některé věty, které řekla ona a které byli (kromě té první) reakcí na mé raekce. Zajímavé je, že když jsem si je přehrál později v hlavě, tak mi to znělo trochu divně a jako věty několika různých lidí. Upozorňuji, že dodržím časovou posloupnost nikoli časové rozmezí mezi jednotlivými větami. Rozhovor trval cca 10 minut.

věty:

1. Těch bezdomovců je plné nádraží hrozně smrdí a člověk má strach mezi nima jít, aby něco nechytil

2. Já proti bezdomovcům nic nemám

3. Každej tam nemusí skončit, když nechce a snaží se.

4. Každý tam může skončit.

5. Někdo by pro ně měl neco udělat.

Co k tomu dodat.

Rytíři Templu stále mezi námi

Ačkoli člověk neustále přetrvává v pocitu, že již viděl všechny podivnosti, které může svět nabídnout, nakonec zjistí, že hříčky osudu ho stejně dokáží překvapit. 

V té tramvaji bylo bezpečno, a když říkám bezpečno, tak mám na mysli bezpečno ve fyzickém smyslu slova. Cestoval jsem s člověkem, který byl neskutečně normální. Byl normální takovým tím zvláštním způsobem, kdy si řeknete, že je nějak divnej.

Nenápadný blonďák působící tak, že stojí občas v rohu nějaké fotky nebo za zády reportérky. Prostě nachomýtnuvší se osoba, která se stane součástí vašeho zorného pole, nikdy jeho středem. Tenhle nenápadný blonďák, byl velice slušně ustrojen. Delší vlasy svázány do úhledného culíku, bílá košile, ne nepodobná těm, které nosí pánové v amerických obchodech s elektronikou, krátké plátěné kalhoty, což je v tomto počasí naprosto pochopitelné. Na kalhotách opasek, k němuž měl připevněné pouzdro od telefonu, v tom pouzdru telefon. Prostě nic neobvyklého. A jako takovou třešničku na dortu, vedle toho pouzdra na mobil, měl připevněný k tomu samému opasku meč. Ano slyšíte dobře. Mál-li být konkrétnější, byl to meč jak kráva.

A já se ptám „What’s the fuck“? Co přiměje člověka si vzít do metra a na cesty po městě meč? Kdyby byl ten člověk v nějakém kostýmu, nedivil bych se. Je li to šermíř a jede někam, kde je meče třeba, chápal bych jeho přítomnost (myslím toho meče), ale rozhodně ne, aby byl zavěšen u pasu, připravený během vteřiny setnout draka. To se ten chlap prostě ráno připravoval do práce a řekl si, tak oholený jsem, oblečený taky, vlasy podle poslední mody a na co jsem to ještě zapomněl? Hmm, jo meč.

Sledoval jsem toho muže, přiznám se, že má zvědavost předčila mou proslulou zbabělost, avšak tento moderní rytíř nastoupil do protijedoucího metra a tak jsem jeho stopu ztratil.

No co, asi jel bojovat jinou bitvu, než kterou svádím já v tomto velkolepém velkoměstě.

Jak přišla Eva k jablku aneb jak to všechno začalo

Z původních pár až lehce náhodných řádek na sociální síti, kdy první:

(tehdy ještě bez oficiálního názvu)

Z mé touhy státi se renesančním člověkem a ovládnout nejrůznější disciplíny ducha i těla, se dnes stal boj o život, když jsem se rozhodl zúčastnit běhu na osm kilometrů.

Celý běh se dá shrnout do tří fází:

fáze 1 - odhodlání doběhnout do cíle

fáze 2 - odhodlání závod dokončit

fáze 3 - touha přežit

K fázi čtyři naštěstí nedošlo, neboť když jsem se rozhodl vzdát závod, má sugesce, dost silná na to, aby udržela myšlenku na mne pronásledujícího medvěda, mne udržela na trati a donutila závod dokončit.

K mé cti budiž zmíněno, že první dva kilometry jsem běžel.

a druhé:

Deník vesničana ve velkoměstě – záznam 1. 

(název, na který nejsem zrovna pyšný, protože je prosycen čiročirým diletantstvím)

Praha po druhé hodině ranní, je nevšedním zážitkem. Věkový průměr se sníží zhruba o 20 let a člověk se nemusí bát, že by některý z důchodců, již dávno sladce spící potřeboval pustit sednout. 

Během několika málo minut, kdy vstoupíte do frekventovaných ulic stověžaté matičky, vás požádá bezdomovec o pár korun, černoši vám mávají z tramvaje zvouce vás k lahvi jakési nespecifikovatelné lihoviny a završí to anglicky mluvící muž, který při rozhovoru s právě se probudícím opilcem, přejde naprosto plynule z angličtiny do španělštiny. A při tom jsem na ten přestup čekal jenom dvacet minut.

tvořili opravdu jen jeden malý odstaveček, se postupem času stala vyložená grafomanická záležitost.

...Tedy vítejte Pražané i Vy ostatní