Blankytné obláčky po nebi plují

Bez ohledu na to, že jsem k Praze přirostl během čtrnácti dnů, neboť to tak bylo určeno osudem, a vísku i když krásnou, ale porad vísku, jsem nechal za sebou, stále jsou tu ostny minulosti. Jedním z nich je české zdravotnictví, které má vedle medicínské stránky, před níž hluboce smekám, neboť ji nerozumím a už od pravěku se šamanům projevovala patřičná úcta, také stránku byrokratickou, jíž rozumím a nakopal bych ji do míst, která jsou bolestivá úměrně zašpičatění boty.

Potřeboval jsem potvrzení o zdravotní způsobilosti, ale protože jsem v Praze, nemam moc možností si zaskočit přes oběd za svým obvodním lékařem, neboť je cca 100 km vzdálen a žádná tramvaj mi do těch Kotěhůlek nepojede. Někdo by mohl namítnout, že opovrhuji-li venkovem, mam si pořídit doktora v Praze. Někteří by se dokonce odvážili zajít tak daleko, že by mne odmítli pustit za ceduli "Tady je Krakonošovo.“

…Jako bychom se my z Prahy někoho ptali…

Venkov je pro nás dobry k chovu prasat, vyhazovaní odpadku z jedoucích aut a občasného povyražení s tamními selkami.

I presto si nechávám svého vesnického doktůrka. Přeci jen jeho poctivost vzata z prohnojené hroudy, je lepší než lékařské kapacity z předních pražských klinik, kteří namísto lékařského náčiní drží raději rukojeť golfové hole. I tak bych očekával, že kvůli nějakému uprďenému potvrzení by se mohla nějaká ta kapacita uvolit a nedělat z toho problém, jak kdybych potřeboval přišit jednu půlku mozku.

I když...

Kulich – odznak hrdiny

Nemám nic proti oblékání. Nedej bože, abych se snad považoval za nějakého guru přes outfit. Ale co je moc, to je moc. Chápu, sám mám máslo na hlavě, ale alespoň jsem si vybral na oblékání svého image makera, když sám vím, že jsem módní hňup. Ten postup je více méně jasný. Nerozumím-li něčemu, tak se v dané problematice neangažuji a oslovím člověka, který tomu rozumí.

Opět jsem jel metrem, které je pro mne magnetem na úžas, a opět jsem se nestačil divit. Mladý muž, který podle všeho nenásledoval mého příkladu, což je špatné, nebo následoval mého příkladu, což je dobré, ale jeho image maker, je na rozdíl od mého pěkná svině, se rozhodl ozvláštnit svou jistě každodenně fádní image a na svou hlavu umístil kulicha s motivem supermana. Navíc graficky navrhnutém tak, že jsem si zavzpomínal na své první osmibitové videohry.

Jak víte, nikdy bych neřekl křivého slova proti supermanovi. Sám ten komiks miluji a s daným motivem mám jak tričko, tak trenky, kterýžto dárek jsem náležitě ocenil dojatým pláčem. Navíc mám pocit, že Superman trpí díky svému postoji „pana Dokonalého“ a všichni se mu smějí kvůli červeným slipům. Jen si říkám, posmíváme-li se fiktivní postavě, nedělá to z nás z rovna borce toho drsného ražení, které by nám umístilo do trenek o jednu kouli navíc. Proto se také nesměji supermanovi, ale tomu vidlákovi co si ho dal na čepicu.

Chlapec byl jinak oblečen až na toho kulicha slušivě, tedy v rámci mládeži určených společenských konvencí, ale ta čepice jasně ukázala na jeho původ a ten…rozhodně není v Praze.

Policie ČR – chlapci k pomilování

Při čekání na metro jsem si, neboť krom jiného je Praha technickou Mekkou České republiky, krátil dobu čtením informační tabule, kde zrovna policie vyhlašovala pátrání po nesčetných individuích celé Prahy, neboť Praha je krom jiného i zločineckou Mekkou České republiky. Dozvěděl jsem se o loupežnících, lapcích a galerce staré Prahy. To mne ovšem nezaujalo na celé věci nejvíc. Nejvíc mne pobavil nápis „pomáhat a chránit“ nad textem zprávy, ve kterém policie prosí o pomoc. Člověk se musí zamyslet nad pravým významem toho motta. Takže buďme připraveni pomáhat naší policii, ať to není takový skok ve chvíli, kdy je budeme muset začít i chránit.

Jinak samozřejmě naše republika, je naprosto ideální na tento druh pomoci, kdy udavačství je nejlépe vypěstovaná schopnost a také nejoblíbenější koníček. Prostě rýmovačka: „Žalobníček žaluje po zdi křídou maluje“, je nejlepší definicí českého člověka, Prahu nevyjímaje, i když tady to trochu sráží velká aglomerace cizinců.

Jen si přiznejme, kdo si alespoň jednou, třeba jen na základce nezažaloval. Dokonce na cizí lidi říkáme věci, které nikoho nezajímají a větu: „Franta si dal včera řízek“, dokážeme říct tonem, který jeho skutek závažností ztotožní s kolaboračním chováním.

Závěrem už jen….. Máte nějaký drb?

Golf s Agresorem

(se zpožděním cca šest měsíců…ze strachu)

Opět jsem si šel zasportovat, neboť heslo: „Zocelte tělo, posilte mysl“, je mým hlavním krédem, vedle spousty jiných hlavních kréd, která si vymýšlím za pochodu podle potřeby a podle potřeby je také zapomínám. 

Ke sportovní aktivitě jsem se odhodlal nejen proto, abych zjistil, jak pevnou mám ruku, bystré oko a fenomenální intelekt, ale také, což jsem původně nezamýšlel, abych odhalil skutečnou tvář své kamarádky. Ona vždy působila mile, až roztomile, ale právě to mne mělo varovat.

Ne nadarmo se říká, že pravou tvář člověka odhalíte, až když vás společně zavřou na jeden měsíc do společné místnosti. Někdo potřebuje měsíc a místnost, někomu stačí minigolf.

Na hru jsme se těšili oba. Já proto, že společně strávíme příjemný den a při chůzi po hřišti budeme vést konverzaci hodnou vysoko postavených prvorepublikových bankéřů. Ona proto, že chtěla hrát, vyhrát, zdevastovat mi tělo do poslední buňky a mé jméno vymazat ze všech análů včetně rodného listu.

Jinými slovy…

V životě jsem nepotkal tak neuvěřitelně soutěživou osobu, která by nosila vagínu. Mám dokonce pocit, že i těm soutěživým jedincům plných testosteronu by v tomto ohledu slušně natrhla řiť. Možná dotyčné křivdím, za všechno mohl alkohol, ale tak nějak tuším, že pes bude zakopán jinde. Přeci jen člověka nepraštíte golfovou holí, protože trefil jamku o jeden úder lépe než vy, po jednom pivu, pokud to v sobě prostě nemáte.

V jednu chvíli jsem nevěděl, zda stále hrajeme minigolf, nebo jsme se nějakým záhadným způsobem přesunuli na bitevní pole, plné válečného ryku, kde vás může zachránit pouze a jen vaše šermířské umění. Pokud je pravdou ta druhá možnost, ukázal jsem se jako mizerný šermíř.

Hru jsem dokončil hopkaje na jedné noze. Už si nepamatuji, kdo vyhrál, ale budu tvrdit, že kamarádka, abych náhodou nenašel za dveřmi podříznuté zvíře s výstražným lístkem kolem krku.

Tlustá paní

Mám rád hodné tlusté lidi, většinou z nich bodrost tryská jako mokrý orgasmum herečky béčkového porna, tedy ne z těch samých míst, ale s podobnou intenzitou. 

Ještě radši mám rád tlusté divné lidi, i když si myslím, že tady nedokáži být objektivní.

Už méně mám rád hubené hodné lidi, protože tenká ruka znakem zrady jest, a i když je hubeňour jak cumel, tak podvědomě očekávám „I ty Brute?“ chvíli.

Hubení divní mne fascinují a děsí zároveň, a jestli existují tajné čarodějné spolky, jejich členy jsou výhradně oni.

Zlí hubení lidé jsou sice zlí, ale protože to poznáte okamžitě, většinou je střelíte brokovnicí hned mezi futrama.

Jenže je tu nejděsivější tvor hned pro Hrochovi; tlustá zlá ženská.

Zrovna jsem jel metrem, tedy přesněji řečeno do metra po mém milovaném eskalátoru, kde se můžete smát malým lidem, že jsou ještě menší a nutit je dělat Paklíče při hře na pevnost Boyard. A na druhou stranu nenávidět vyšší lidi, kteří se vám smějí, a nutí vás dělat paklíče při hře na pevnost Boyard. Každopádně na tom eskalátoru jsem se bavil pohledem na scénu, kdy tlustá zlá žena opovržlivě kroutila hlavou nad ženou pod sebou, protože se očividně dotýkaly těly a ta žena si dle pohledu tlusťošky zasloužila shodit ze schodů. To že se na sebe lepily, protože tlustoprdka potřebovala rezervaci na další tři schody pod sebou a navíc, že nastoupila na eskalátor jako druhá, takže se lepí na babu pod sebou jenom proto, že byla celá nedočkavá vozit si svůj pupek, na jezdících schodech, to bylo vedlejší. Takže kroutivše hlavou nad vzniklou situací očividně ztratila trpělivost a došla k závěru, při kterém je třeba zmínit jistou podobnost s výše zmiňovaným hrochem.

Hroch, když se rozhodne vyrazit po určité přímce z bodu A do bodu B, neexistuje síla, která by ho zastavila včetně nukleární střely. Pokud máte pocit, že hrocha nukleární střela zastaví, očividně jste nenarazili na správného hrocha. Tlusté zlé ženské jsou ještě o krok dál. Jsou jedinou věcí, která dokáže zastavit hrocha letícího na nukleární střele.

Takže individuum, působící na eskalátoru se rozeběhlo dolů a hrnulo před sebou nebohé zákazníky dopravního podniku. Nevím, kolik lidi při této nehodě zahynulo, jediná věc je jasná, Hroch zůstal naživu.

Párátka, tříska v zadku obchodního průmyslu

Budu se muset zamyslet nad svým prohlášením: „V Praze je k dostání cokoliv“. I když stále trvám na tomto svém výroku, dodávám k němu, že člověk musí vědět, kde dané zboží hledat. Očividně tu nejsem dost dlouho na to, aby se ve mne schopnost bezchybné lokalizace místa s daným zbožím probudila. Tedy, i když mne Praha přijala za svého s láskou matky vítající syna, který došel z Buzuluku do Prahy, aby tam zatočil s fašistou, tak přesto s obdivem sleduji pražské ženy, jak se bezchybně orientují ve všech ulicích ohledně sortimentu. Mám dokonce pocit, že projevit zájem, mohl bych do dvou hodin jet domů na velbloudovi. Já jsem ovšem nechtěl tento vznešený koráb pouště. Já chtěl párátka. Jsem si jist, že i bez pomoci bych sehnal spíš toho velblouda než ta malá dřevomorkou prolezlá dřívka.

Původní plán byl jednoduchý. Odejít z práce – koupit párátka – dojít ke kamarádce, která mi slibovala kulinářský zázrak.

Vlezl jsem do Žabky (doteď nechápu proč tenhle název. Každopádně by se hodilo mnohem víc jméno „Krám u holé prdele“), prošel oba dva regály a na závěr se zeptal naivně prodavačky, že by snad mohla vědět ona, když je zdejší a já sám jsem je nenašel. Žena za pultem mi nejprve řekla, že je nemají, podívala se pro jistotu do regálu s cigaretami, kdy podívat se v tomto případě znamená lehké pootočení hlavy a znuděný pohled, a zopakovala mi, že párátka nejsou. Nezbylo mi tedy, než si dát zastávku navíc na mé do té doby tříbodové cestě a vyrazit do velkého krámu, který byl lehce z ruky, ale s ohledem na to, že byl součástí obchodního centra Harfa (ne opravdu netuším proč tenhle název, protože o harfu tam nezavadíte jak je rok dlouhý a jediná věc lehce lízlá muzikou je cikánský harmonikář, který se občas objeví, aby potěšil uši a potrápil nos), byla to jasná volba mé zoufalé mysli. Vkládal jsem do toho krámu své veškeré naděje, protože nesehnat párátka zde, zbýval by mi už jen les.

Opomenu skutečnost, že mne MHD vyhodilo na zastávce cca kilometr od Harfy, a vrhnu se na líčení v obchodě. Přiznám se, že se mi zastesklo po dobách socialistických, kdy v regálech sice nic nebylo, ale za to se člověk v tom ničem hrozně dobře orientoval. Tady bylo všechno, ale systém umístění jsem nepochopil, takže i když jsem zapojil všechny své detektivní schopnosti, které jsou vyhlášené od doby, kdy jsem jako malý vypátral, kdo mi v lednici snědl banán (byl to můj bratr), nebylo mi to nic platné. Objevil jsem sice napichovátka, ale každý, i ten největší blbec, pozná, že párátka a napichovátka jsou dvě diametrálně odlišné věci.

Tedy jsem se opět zeptal prodavačky. Ta se ani nikam nepodívala, aby alespoň předstírala zájem a rovnou mi řekla, že tam je krátce a že se mám zeptat někoho jiného, kdy ten někdo jiný nebyl v dohledu a netušil jsem, koho ta žena měla na mysli. Byl jsem hladový s vědomím toho, že když nebudou párátka, tak nebude kamarádka vařit a já sytosti nedojdu. Přiznám se tedy, že ač mírumilovný, měl jsem chuť, do té ženy vrazit napichovátko, což není párátko, ale věděl jsem, kde ho najdu. Když mé zoufalství dosahovalo vrcholu, ucítil jsem vůni dřeva a konečně dosáhl svého cíle.

S krabičkou pětiset párátek jsem dorazil. Kamarádka vzala šest z nich a čtyři sta devadesát čtyři nechala ladem.

Alespoň, že ta večeře byla výborná.

Nástrahy MHD aneb autobus metla lidstva

Kdysi jsem prohlásil v žertu, že odmítám jezdit autobusem, protože kvůli tomu jsem nemusel jezdit do Prahy a mohl zůstat na venkově, kde jediným vozidlem vedle traktoru s hnojem je právě autobus. Začínám ovšem zjišťovat, že z vtipné glosy se stává brutální realita.

Pražská hromadná doprava disponuje hned několika druhy dopravních prostředků. Metrem, které bych definoval jako excelentní nápad, neboť jezdí rychle, nic mu v cestě nepřekáží a navíc je tam příjemný chládek i když se o pár metrů nad ním slunce snaží změnit středočeskou vegetaci na součást Saharské pouště. Dále jsou tu tramvaje. TY jsou také fajn. Koleje většinou neobsazují jiná motorová vozidla a často jsou vedeny zcela odděleně od silnice, takže zácpa je pro vás jen medicínský problém. Není to sice lepší než metro, ale má to své kouzlo v podobě projížďky vláčkem po Praze.

A pak jsou to autobusy…

Nevím, zda pro ně mám nějakou špatnou karmu, ale zatímco se v metru povětšinou královsky bavím nad nejrůznějšími individui, tak autobus je podle všeho moje Nemesis ve veřejné dopravě. Dokonce přemýšlím, že je lepší sprint přes čtyřproudovku za plného provozu, než si sednout do toho zatrachtilého, mučícího nástroje na kolech. Vlezl jsem do něj v hlavním městě jen párkrát, protože se tomu instinktivně vyhýbám, a vždy to byl nevšední zážitek.

Jednou jsem dorazil na zastávku a zaslechl dvojici vedle mne, že autobus nepřijel už 45 minut a oni tedy tady čekají už na čtvrtý autobus. Protože jsem byl na zastávce já, tak samozřejmě ten čtvrtý autobus jel a rozhodně nepůsobil dojmem, že zastane práci za ty tři předchozí. Nastoupil jsem za pomocí zubů a nehtů, které jsem zarýval do čehokoli, co mi přišlo pod ruku a zabořil svou aristokratickou tvář do podpaží otylého pána, jehož názor, že deodorant je jen pro ženské a pro teplouše, byl až hmatatelný. Pán smrděl. K jeho cti je nutno ovšem podotknout, že ve třiceti stupních, navíc uvězněn v pojízdném skleníku rozhodně nesmrděl sám. Asi po hodině jízdy tímto dvacetiminutovým spojem mne se slovy „potím se jak prase“ opustil můj deodorant, a já se mohl začít smraďochovi mstít. Netuším, kdo ten autobus projektoval, ale za nápad navrhnout dveře tak, že provedou selekci notného kusu hýžďové tkáně při každém otevření s elegancí francouzské gilotiny, čemuž napomohla milá dívčina, hezká jako obrázek, která po větě: Já kurva nebudu čekat na další, do píčí“ se spolu s kočárem a chotěm nacpala do již dobrou hodinu přecpaného autobusu.

Když jsem konečně na své zastávce vypadl z autobusu, protože na klasické vystupování nebyl čas, padl jsem na kolena a děkoval vyšším mocnostem, že jsem prošel zkouškou a po smrti mne krom Boží lásky čeká také 27 panen, Višna s Krišnou a osvícení.

Alkoholem k lepším zítřkům

Nemám tušení, zda toho dne bylo nějaké zvláštní volno nebo se jednalo o běžný čtvrteční stav. Každopádně zatímco já pracuji a po práci jdu ještě chvíli do práce, protože jsem mrcha hamižná, tak jiní jedinci, potažmo celé skupiny, raději než rozvoji ducha a těla, protože jak všichni víme "práce šlechtí" , se věnuji pověstné metle lidstva, alkoholu.

Což o to, neodsuzuji je. Pije-li si člověk za své, tak ať se v pochybných lihovinách nevalné úrovně klidně koupe. U rumíčku od Draka bych to dokonce viděl, vedle možnosti výborně naleštit parkety, jako jediné správné využití. Dokonce i když se lidé pod vlivem chovají lehce nevhodně, považuji to za příjemné zpestření jinak nudného dne. Navíc jsem si dlouho myslel, že největší výhoda alkoholu oproti cigaretám spočívá v tom, že ať pijete jak pijete, váš alkohol je jenom váš a nikdo ho nemusí degustovat s vámi proti své vůli. Tím si ovšem nyní, s nově nabytou zkušeností, nejsem tak úplně jist.

Když jsem naskočil do noční tramvaje, abych se dopravil domů a po dobře odvedené práci si užil trochu toho času i pro sebe, což znamená zkusit se alespoň na chvilku vychrápat, měl jsem pocit, že tramvaj veze část českého vojska poraženého na Bílé hoře. Hotový mobilní lazaret.

Díky pozici na samém začátku tramvaje jsem mohl sledovat do té doby mnou nevídaný fenomén. V té tramvaji jsem byl jediný střízlivý. Opilci se dělili na dva tábory. První skupina, tzv. typ žížala, která plně podlehla síle alkoholového opojení a jejíž členové se snažili vytvořit z neforemného tramvajového sedátka, tvořeného tvrdým plastem, lůžko nejvyšší kvality, jen za pomoci své páteře, jejíž ohebnost zkoušeli takovým způsobem, že jsem měl tu čest zahlédnout partičku vyhřezlých obratlů. Druhá skupina označena jako Šimpanzi, ta se pohupovala na držadlech tramvaje s prověšenou rukou a stojem na špičkách. Byla to tak realistická podobnost s primátem, že jsem začal hledat v batohu banány.

Připadal jsem si v tramvaji dost nepatřičně, ale jak se zavřely dveře a odřízly cestu čerstvému vzduchu z venku, dostal jsem zásah směsí alkoholových výparu takovou silou, že jsem cítil, jak mi promile v krvi rychle stoupá. Začala se mi podlamovat kolena, takže jsem brzy pochopil, že se připojím k typu šimpanz, neboť sedadla byla obsazena a obtočena lidskými těly všechna.

Tehdy jsem pochopil, proč jsou v té tramvaji zmrskaní úplně všichni. S alkoholem se setkávám často, většinu si spokojeně dlí v lahvích, popřípadě posedne nějakého chudáka, který se pak musí celý následující den nechat vymítat mokrým hadrem a medikamenty.

Na alkoholovou infekci jsem připraven nebyl. Naštěstí jsem jel jen tři zastávky. Navíc cestu mezi jednotlivými zastávkami jde zvládnout na jeden nádech i když ke konci vypadáte jako namodralý nártoun. Díky tomu jsem nepodlehl alkoholové infekci a neprobudil se na konečně zastávce, kde bych byl spolu s dalšími opilci z tramvaje vyexpedován bodrým tramvajákem za pomoci lopaty na sníh.

Ikea - země zaslíbená

Když opomenu skutečnost, že jsem si přes krásně prosluněné okno nevšiml vánku z dalekého severu, který nám Norové poslali čistě pro srandu, a který mi vklouzl pod oblečení takovým způsobem, že zkoumal snad i obsah trenek, neboť jsem slyšel svoje varlata šeptat směrem k močovému měchýři, aby se kousek posunul, tak by se jednalo o fajn den. Ale…

Všichni jistě znáte, když vám nějaký „kamarád“ zavolá a vytáhne vás za nějakou běžnou činností, která ovšem poté neprobíhá tak úplně standardním způsobem. Větu: „Pojď na jedno“, jež končí návratem domů se zlomenou kytkou v ruce spolu s prskavým šišláním o tom, jak svou drahou polovičku milujete, což je věc, na kterou si za střízliva povětšinou nevzpomenete, a jíž ukončí v lepším případě opětovné zlomením květiny o vaši hlavu, v horším případě probuzení tchyně, jsme asi slyšeli všichni. Mne se v takovém případě samozřejmě nikdy nestala ta první věc.

Každopádně abych nepředbíhal.

Zavolala mi kamarádka, že pro mne má nejmenovaný časopis (nechci dělat reklamu bez toho, aby mi daná firma vysolila pár talířů na dřevo), že jede do Ikei a že mi ho může po cestě tam někde předat. V tu chvíli jsem si řekl, nevědom si toho co mne čeká, proč si do toho království švédského nábytku také nepodívat. Tedy jsem se připojil k ní. Cesta probíhala v pořádku, došlo mi však, jak jsem do té dřevotřískové truhlárny jezdil vždy autem a to naposledy tak, že jsem si udělal tunning kapoty za pomoci jiného auta. Takže i když je možnost jet ze Zličína (Pražáci vědí, venkovani ať si to najdou na internetu) autobusem (jsou to čtyři stanice), proč by to Jiřík dělal, když pěšky je to kousek. Šlo se tedy pěšky.

Doteď nechápu, jak jsem si mohl myslet, že by přes čtyřproudovku, u Ikei, což je rychlostní silnice sloužící k co nejrychlejšímu opuštění města, mohl vést přechod. Každopádně jsem zjistil, že přes čtyřproudovku u Ikei, což je rychlostní silnice sloužící k co nejrychlejšímu opuštění města, nevede přechod. Takže jsme stáli u svodidel a koukali, jak si auta pěkně drandí, aniž by o dvě individua připomínající čečenské utečence, snažící se udat „rodinný“ „„zlatý““ šperk nevyčíslitelné hodnoty doslova za hubičku, projevila zájem.

A v tu chvíli přišel ten nejblbější nápad, který vám se znalostí vzdálenosti mezi vámi a jediným možným přechodem přes silnici v podobě nedalekého mostu, nepřijde zase tak špatný. Pak ten kravský nápad někdo řekl nahlas a já to nebyl. Ta věta zněla tak dobře, takže jste si byli jistí ,že právě vyřešila váš problém tím nejlepším způsobem. Prostě jen: „To přeběhneme.“ Věta, která byla řečena s takovým klidem, jako by se jednalo o to, zda půjdeme do rybníka po kotníky nebo po kolena. Nebyl důvod pochybovat, že by to nešlo.

Vyrazili jsme. První odbočovací pruh byl v naprosté pohodě, očividně vedl někam, kam by nikdo neodbočil, ani kdyby mu hrozili pistolí přitisknutou na spánek. Pak přišly čtyři proudy. Lépe by bylo říct dva a dva proudy. Nebudete tomu věřit, ale po té silnici jezdila auta, a to tak že neustále. Navíc mi došlo, že jezdí rychlostí tak bambilion kilometrů za hodinu. Ale co, i když jsem měl proslov o nemožnosti proběhnout , uviděl jsem náhle prázdné pruhy až k obzoru a uprostřed věty o tom, jak je nebezpečné přebíhat silnici na takovém místě vyrazil. Za mnou zanechaný doprovod, který ve strachu z toho, že nás nakonec definitivně rozdělí čtyři pruhy silnice, vyrazil za mnou. Hned jak jsme dorazili do středu vozovky, jsem viděl, že i další dva pruhy jsou bez vozidel. Na nic jsem nečekal a s vědomím, že touha být už konečně na druhé straně je obrovská, jsem vyběhl. K mým krokům se rychle přidali další, avšak nestačili mi. Kdo mne znáte, víte, že běhám bleskurychlé sprinty. Má schopnost doběhnout téměř cokoli, co smrdí dopravním podnikem je pověstná. I tady tomu tak bylo. Jen jsem zapomněl na poslední najížděcí pruh, kde si rodinka, rozhodnutá zpestřit si pondělí výletem, zpívala píseň „Dva roky jezdím bez nehod“. V tu chvíli mi došlo, že jakýkoli zápas typu plech vs. kost je to ve výsledku vždy jedna nula pro plech. Což o to, při mé již zmíněné rychlosti nemělo autu šanci mne zasáhnout, ale jak jsem dříve zmínil, neběžel jsem sám. V tu chvíli v mé mysli hrdinský komplex překonal pud sebezáchovy a já popadl kamarádku za ruku a za cenu svého zpomalení, jsem jí dodal dodatečnou kinetickou energii. Bylo to tak akční, že jsme chvíli běželi ve zpomaleném záběru. Auto se stále řítilo, v očích řidiče byla vidět touha po zabíjení a my dvě plaché laně jsme jen s hrůzou čekali, kdy skončíme pod jeho koly. Z posledních sil, jsem mrštil svou kamarádkou do svahu, takže dopadla na jeho vrcholu snožmo s elegantním rozpažením, a já to vzal přes přední kapotu vozu skrčkou, plácl si při tom s tou paní držící kosu a elegantně doskočil na druhé straně rychlostí silnice. Ač jsem se tvářil jako macho, který provádí takové kousky denně, přiznám se, že mezi půlkami bych mohl rozlousknout kokosový ořech.

Nákup v Ikee už proběhl v běžném standartu. Tedy s cílem koupit polštář jsem si koupil misku a plyšové lišky. Návrat z obchodního domu plného nábytku zpátky na konečnou stanici metra už proběhl autobusem. Při pohledu z mostu na rychlostní silnici už mi chyběli jen nějací magoři, kteří by se danou komunikaci pokoušeli přeběhnout, abych je mohl morálně odsoudit.

Na stará kolena discodancer

(kdyby měl někdo pocit, že se snažím urazit venkov, tak ano přesně o to se snažím)

Tak jsem se zúčastnil narozeninové oslavy. Jel jsem za ní do místa, odkud pocházím, v očekávání tradice. Děvčata se obléknou do krojů, podřízne se husička a za zpěvu lidových písní se spolu s oslavencem pomaličku propijeme do rána. Protože se ovšem slavící děvčata chtěla předvést před klukem z Prahy a ukázat, jak to umí žít na venkově, vzali mne na tamní diskotéku, tedy mi zopakovaly, jak vypadala pražská diskoéra devadesátých let. Jsem ovšem muž taktu a tak jsem na tento fakt nereagoval a raději se zeptal, jak nesou slepice, kdy porazí pašíka a zda už konečně nechtějí něco udělat se svými nanicovatými životy.

Jelo se slavit. Abyste si ovšem nemysleli, že někdo vytáhl Lamborghini z garáže. Jelo se městskou hromadnou dopravou. S ohledem na to, že alternativním dopravním prostředkem byl koňský povoz, raději jsem souhlasil s tím MHD. Na místě oslavy už byla připravena omladina plná rovných kšiltů a šatů, díky nimž vypadala děvčata jako kobercová role stažená uprostřed.

O tanci se zmiňovat nebudu. Snad jen, že při písni Gangnam Style od jihokorejského rapera PSY(ho) jsem točil lasem tak vehementně, že všichni v hrůze utíkali a mluvilo se o tom po zbytek večera raději šeptem za doprovodného ťukání na čelo.

Ačkoli jsem byl povinen věnovat se hlavně slavícím děvčatům, nedokázal jsem se však nevěnovat různým prapodivným existencím. Kupříkladu mladík, který vyznal svůj obdiv spolu s nabídkou tance tělo na tělo oslavenkyni, po jejím odmítavém „NE“ plynule přešel k další dívce a pokusil se u ní o totéž. Myslím, že jsem ho viděl obletovat ještě minimálně dvě slečny, než svou snahu vzdal. Další zajímavou personou byl minivietnamec. Pochopil jsem, že chcete-li si večer užít na maximum, musíte si jako taneční rekvizitu vzít právě malého dospělého vietnamce a protančit se s ním v náruči večerem.

Ovšem králem všech individuí byl muž, jehož jsem si pracovně označil jako „Rape-man“. Tento muž byl králem sváděcích technik. Nelovil lichotkami nebo nějakým nedůstojným dolézáním. Byl to Alfa Samec a byl si toho vědom. Procházel parketem jako pravý král discodžungle. Jeho taktika zahrnující složitou psychologickou hru, ve které neměla kořist šanci vyhrát, a která se skládala hlavně z postávání u oběti a tváření se rajcovně, což se projevovalo dvěma grimasami. První s názvem „Teď si vybírám“, při které svůdně vyplazoval jazyk a druhá pojmenovaná „Jsi moje, Kočko“, při níž špulil rty jako pravý kanec. S ohledem na to všechno, kupodivu ke konci večera, tento macho odcházel domů sám. Nejspíš se ve finále rozhodl, že nestojí o žadnou z těch discoděvek, které ho obletovaly celý večer útěkem na záchod, aby jim dal minimálně dvě děti.

Hospodská rvačka, která se skládala z velkého sebevědomí dodaného alkoholem, kdy vyhazovač musel ukázat dotyčným, že nikdo s větším egem se mu tam nebude motat kolem pěsti. Ráno, zábava nezábava, protože kravka se sama nepodojí a slípky z kurníku nevypustí, bylo na čase vyrazit domů. A protože venkov nezná nic jako noční autobusovou linku, šlo se pěkně pěšky a díky velkosti města, kterému tamní říkají okresní, i krátce.

Byl jsem lehce zmožen a tak jsem za pecí usnul pod ovčí houní téměř okamžitě. Jen ten kouhout kdyby tolik nekokrhal.

Jak jsem se oddal boxerské vášni

Má zásada, že neodmítnu jakoukoli sportovní výzvu, mne začíná děsit. Běžná cvičení, jako je různé běhání nebo divné kondiční zábavičky, které vykonávají zásadně ženy, popřípadě těhotné ženy, se ve světle nové výzvy jeví jako vyloženě nudné. Tentokrát jsem se rozhodl pro přijmutí výzvy ke sportu bojovému a to boxu. 

S myšlenkou, že si vyzkouším jakousi přípravu na zápas, kde jsou rukavice jenom módním doplňkem, jsem vstoupil na plac a začal dělat relativně nenáročné pohyby, které ovšem trvaly tak dlouho, že se tak nějak samovolně znáročněly. Abych to shrnul: Málem mi upadla pracka a to byl teprve začátek.

Po výzvě k nasazení boxerek (zde nemyslím druh spodního prádla), kde jsem si navázal bandáž obráceně, musel jí převázat a zdržoval tak ostatní, jsem nastoupil na tzv. sparing.

Na to, že budu stát proti živému člověku, který se vám po jím vyřčené větě: „Půjdeme na to zlehýnka,“ pokusí udělat z obličeje lečo a z mozku kaši, což osobně považuji za kulinářské barbarství, jsem připraven nebyl. Což o to dát ránu, s tím jsem problém neměl. Ale zatímco tím mnohá hospodská fackovanda končí, v boxu je to považováno za takový lehce podprůměrný start. Taktiku úderu a následného krytu jsem teoreticky chápal, ale v praxi nebyl schopen použít. Mám sice svou pověstnou sebeobranu, ale ani ta nepočítá s tím, že by souboj trval déle, než jedno škubnutí zápěstím.

Naštěstí jsem po tomto člověku vyfasoval protivníky mnohem lepší, ženy. Věděl jsem, že budou stačit dvě rány, abych je poslal zpět k plotně uvařit něco dobrého mne muži válečníku. Ta první byla malá. Rád jsem zapomněl na svou zásadu nepraštit ženskou a zaútočil, jako všichni amatéři na sparingu, plnou silou na obličej...

...A pak se stalo to, co by čekal každý, kromě mne. Děvče vykrylo úder a dostal jsem ránu do žeber. Zopakoval jsem svůj úder ještě dvakrát, a protože už mne začínaly bolet žebra, využil jsem svých dlouhých paží a modliteb a, abych si tu agresorku udržel do těla. Naštěstí i tenhle duel byl rozpuštěn a nastoupil jsem proti druhé ženě.

Tato dívka už nečekala, až zaútočím, a rovnou mne donutila ustupovat. Ale nemyslete si, našel jsem svá testosteronem nabitá varlata, která jsem očividně zapomněl v kalhotách, když jsem si bral sukni, a provedl brutální výpad zakončený tak skvělou kombinací krytu, úhybného manévru a zavřených očí, že jsem od toho dítěte dostal takovou šlupku z boku do hlavy, až jsem si vzpomněl na věci, jako, že jsem nestihl své rodině říct, že je mám rád, že nemám sepsanou závět a že bych nechtěl zpopelnit.

Bouchání do pytle a lehké cvičeníčko na břicho, ruce a jiné části, které jsem používal celou hodinu a půl, protože mi nikdo neřekl, že box zastává filozofii, že odpočinek jakékoli části těla, je jen pro srabíky, už byla vyloženě hračka.

Když jsem na konci celého tréninku sdělil trenérovi, že mám problémy s krytím. Řekl, že si zvyknu, až budu mít nos jako on a při tom si ukazoval na neidentifikovatelnou placku umístěnou pod očima. Tam jsem si uvědomil, jak moc rád mám svůj obličej v tom tvaru, ve kterém ho všichni znají.

Oslava jara aneb jak se ožrat bezdůvodně do němoty

Toto je příběh, který se opravdu stal. Příběh o ztracené nevinnosti, otevření starých ran a znovuobjevených přátelstvích. 

Jako každý rok se u kamaráda na chatě pořádá taková víkendová oslava, kterou se vítá jaro. Osobně si myslím, že je jaru úplně jedno, kdo ho volá, protože ani na mé čtrnáctidenní nošení krátkých kalhot v mínusových teplotách nikterak nereagovalo. Proto bych i tuto akci zahrnul do skupiny „dejme tomu název a pak to zapijme pořádným douškem“. Samozřejmě nikoho neosočuji z toho, že dělá takové akce účelově, jen pro zatajení svého sklonu k alkoholismu. Dokonce sám s určitou nostalgií vzpomínám na své působení na venkově, než jsem se stal významnou personou hlavního města. Jako každý rok byly soutěže (př. házení holinou na traktor), opékání buřtů (na venkově považováno za těžký underground) a samozřejmě písničky (př. Skoč mi holka do klobouka, Na té naší tancovačce, Kvapík za Marušku). Prostě typická ukázka bodrosti venkovského lidu. Ale…

Člověk by nevěřil, co se stane, když se takhle ožralá pakáž rozhodne jít spát. Veškerá bodrost jde stranou a hyeny se rozeběhnout k lůžkům podle hesla „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Strkanice a různé štulce nejsou ničím výjimečným a modré oko je v tomto případě příjemnou vzpomínkou. V tuto chvíli jsem se rozhodl zachovat se jako správný charakter, nechal jsem ostatním lůžka a odebral se ke spánku do svého vozidla.

…A pak přišlo ráno. Vzhledem k tomu, že jsem byl jako jeden z prvních na nohou, měl jsem příležitost vyzkoušet si, jaké to je procházet bojištěm po prohrané bitvě. Lehce jako kočka jsem našlapoval mezi mrtvolami, které byly nasáté alkoholem. Občasný zvuk zraněných a první slova veteránů jasně říkaly, že válka skončila. Zalepené oči, nakřáplé hlasy a touha po minerálkách se pomalu začaly ozývat celou chatou. Byly však umlčení vstupem dvou mužů do proudu Ohře. Hrdina a pan Neoprén ukázali, že ne jaro, ale léto je tady.

Putování s kuřetem

Dnes jsem objevil nový rozměr toho, že v Praze je dostupné úplně všechno, včetně jízdy na velbloudech. V Praze je totiž všechno a navíc je to všude. V praxi to znamená, že ať jste kdekoli, tak tam vždy seženete to, co potřebujete, včetně jízdy na velbloudech. Z této myšlenky každý vyvodí, že nacházíte-li se v bodě A, a chcete se přesunout do bodu B, přičemž chcete v průběhu cesty něco zakoupit, tak můžete nákup provést jak v bodě A tak v bodě B.

Jistě chápete, že jakožto venkovan v Praze, testuji možnosti hlavního města na maximum. Tedy jsem se z bodu A přesouval do bodu B s vědomím nutnosti koupit kuře, které se bude připravovat v bodě C. Proto jsem vyrazil z výše zmiňovaného bodu A do bodu S, kde si vybral zlevněné kuře, u kasy zaplatil nezlevněnou cenu a dále s ním cestoval do bodu B. Odtud následně do bodu C přes bod K, který je bodu C vzdálenější než bod B. Zde Je důležité zmínit, že bodem K je moje posilovna.

Dokážete si asi představit ty pohledy, když jsem v místě zarputilých sportovců otevřel batoh a vytahoval jsem z něj v tomto pořadí: tenisky, ručník, tričko, kuře a šortky. Takže v očích všech, kteří si sebou nosí proteinové přípravky v prášku, jsem si já dotáhl protein v podobě syrového kuřete. Bylo by zbytečné vysvětlovat dotyčným, že to kuře nesežeru, neboť jsem si ho pro dnešní den zvolil za svého společníka v rámci pražské turistiky. Na pečení si proto v bodě C koupím nové kuře, protože tomuhle jsem slíbil po víkendu ZOO.

Krása lidské dobroty

Cestování po Praze mne nikdy nepřestane bavit. Je to doslova studie lidské regionální mentality, nebo jak říká většina laiků ukázka čecháčství. Po cestě do metra, kde platí nepsané eskalátorové pravidlo o tom, že ti, co se chtějí vézt, stojí na pravé straně schodiště a ti, co chtějí jít, kráčí po té levé, se nějaký turista (Pražák by to neudělal) rozhodl, že se povozí na levé straně. Stál tam, i když se na něj zezadu tlačili lidé. Stál tam dokonce i tehdy, kdy bylo vidět metro ve stanici. Tomu chlapovi muselo být jasné, že někteří cestující (hlavně ti, co kvůli němu museli stát taky) chtějí to metro stihnout. Ten chlap to musel udělat schválně a královsky se při tom bavil skrývaje to vizuální netečností. Já takto zastaven, a upozorňuji, že jsem nespěchal, neboť metro jezdí co čtyři minuty (to není jak linkáč na venkově), jsem si mezitím uvařil čaj a upekl si k němu keksík. Kdybych ovšem věděl, co mne následně čeká, býval bych skopl chlapa ze schodů, jen abych stihl to metro.

Při nástupu do dalšího metra jsem zaváhal a nezmáčkl tlačítko na otevření dveří. Ten pohled, jímž mne počastovala žena, která se rozhodla nastoupit stejnými dveřmi. Bylo to krátké, bylo to decentní, a při tom v tom bylo to nejhlubší opovržení. Opovržení toho rázu, po kterém vás hodili lvům, aby se koza nažrala a vlk zůstal celý. Dobrá, to nebylo nejlepší přirovnání, ale rozhodně to byl pohled, po němž jsem pochopil, že být přibit na vrata radnice hlavou dolů a donucen pít vroucí olej je pro mne nedostačující trest. Bylo naprosto jasné, že paní ví, co si zaslouží takové nevzdělané kreatury, jako jsem já. Po jejím trestu bych už nikdy v životě neopomněl zmáčknout čudlíček. V jediném pohledu mi jasně sdělila, co si myslí o mé inteligenci, schopnostech a morálních hodnotách. Co vám budu říkat, metrem jsem jel pln studu a od té doby mi hraje v hlavně stále věta „Hlavně nezapomeň zmáčknout to tlačítko, ty debilní kreténe“. Naštěstí jsem zjistil, že nejsem jediným nenáviděným člověkem, protože procházející pár na přechodu pro chodce, poté co jsem vystoupil z metra, mi ukázal větou „Já bych jí přála, aby jí rakovina sežrala“, že možná nezmáčknutí tlačítka je ještě lehký prohřešek.

Perličkou na mém dortu už byl jen pán (víte, jakou já mám slabost pro různá individua), který jel stejným metrem jako já a i když notně podroušen se stejně rozhodl udělat doma ženě radost a přivézt sušák na prádlo. Od té doby vím, že se vyrábějí sušáky složené ze tří částí. Netuším, zda to tak pán dostal, nebo si to rozebral až v rámci své grotesky, kterou se rozhodl sehrát na nástupišti metra. Jedno je jisté, podcenil situaci. Když jsem kolem něj procházel, měl v ruce dvě části skládanky a poslední část mu ležela u nohou. Samozřejmě se odhodlal, že jí sebere. Co by mu taky řekla žena, kdyby nebyl sušák kompletní. Myšlenka, že ho v takovém stavu pošle žena do prdele i se sušákem, ho nejspíš vůbec nenapadla. Každopádně s ohledem na jeho schopnost záklonu jsem odhadoval, že předklon rozhodně nezvládne, a zrovna tímto způsobem se on rozhodl danou část sebrat. K mému překvapení to zvládl a zvedl poslední část ze země, pří čem, mu ale upadla druhá část a první tak tak udržel. Po téhle výměně součástek se zase narovnal, provedl svou opileckou kinklačku ve stoje a řekl si, že stejně musí mít všechny tři a do celé akce se pustil znovu. Musím říct, že došlo k pokroku. Část, jíž měl na zemi tam totiž nechal, ale aby nikdo neřekl, že se jeho práce neposunula, upadl mu k ní ještě druhý kus. Do toho se mu navíc svezla brašna z ramene a jeho popruh se mu obtočil kolem pasu. Nesledoval jsem pána celou dobu, ale k mému překvapení, když dorazilo metro, měl všechny tři části sušáku v ruce a brašnu na rameni. Prostě génius.

Domácí vězení

Včera jsem byl na velice příjemném posezení s ochotnickým spolkem Máj a díky tomu jsem nejel na venkov již v pátek, ale rozhodl jsem se vyrazit do kraje traktorů a vůně sena až následujícího dne, který připadl na dnešek. Spokojeně jsem se vyhajal, protože v Praze se spí krásně, sbalil jsem si svých pět švestek a plný odhodlání jsem opustil byt, zamkl dveře a vzal za kliku na hlavní chodbu, abych zjistil, že jsem uvězněn ve svém bytě. Tedy z bytu se dostat mohu klidně, ale na hlavní chodbu poté musím projít takovými dveřmi, které nějaký, odpusťte mi prosím to výrazivo, nebetyčný kokot zamkl (samozřejmě se může jednat i o ženu), ačkoli za nimi ještě jedna bytová jednotka je. Ten člověk nemá jediný rozumný důvod zamykat. Jediné co ho k tomu mohlo přimět je touha zamykat jakékoli dveře, protože miluje zamčené dveře, a vlastnění patřičného klíče k patřičnému zámku. Takže díky tomu pánovi, paní nebo trollovi (poslední možnost bude nejpravděpodobnější), jsem nucen setrvat ve svém bytě proti své vůli.

Ptáte-li se na klíč k těm dveřím, tak ten naše bytová jednotka vlastní. Žel bohu moji spolubydlící oba odjeli na víkend někam do tramtárie a klíč je bud u nich, nebo schovaný v bytě pod prknem v podlaze. Já však nemám nejmenší tušení, pod kterým prknem. Jediné co se mi podařilo objevit je svazek asi třiceti klíčů, což mi sice ukázalo, že moji spolubydlící jsou nejspíš bytaři, ale ani jeden nepasoval do zámku, který bych já potřeboval odemknout. Šperhák jsem se pokusil udělat z lecčeho, ale podle kvality vyrobeného zlodějského náčiní jsem pochopil, že ze mne kvalitní zločinec nikdy nebude.

Dokonce jsem zvážil možnost, že opustím byt oknem, ale pražská zima mi jasně naznačila, že bych místo do měkké sněhové přikrývky dopadl na ledové podloží s absencí schopnosti třít se, které by mne poslalo držkou na stěnu baráku.

Ještě že mi zbyly dva sáčky čipsů což je jediný zdroj potravy do doby, než budu vysvobozen.