Budu se muset zamyslet nad svým prohlášením: „V Praze je k
dostání cokoliv“. I když stále trvám na tomto svém výroku, dodávám k němu, že
člověk musí vědět, kde dané zboží hledat. Očividně tu nejsem dost dlouho na to,
aby se ve mne schopnost bezchybné lokalizace místa s daným zbožím probudila.
Tedy, i když mne Praha přijala za svého s láskou matky vítající syna, který
došel z Buzuluku do Prahy, aby tam zatočil s fašistou, tak přesto s obdivem
sleduji pražské ženy, jak se bezchybně orientují ve všech ulicích ohledně
sortimentu. Mám dokonce pocit, že projevit zájem, mohl bych do dvou hodin jet
domů na velbloudovi. Já jsem ovšem nechtěl tento vznešený koráb pouště. Já
chtěl párátka. Jsem si jist, že i bez pomoci bych sehnal spíš toho velblouda
než ta malá dřevomorkou prolezlá dřívka.
Původní plán byl jednoduchý. Odejít z práce – koupit párátka
– dojít ke kamarádce, která mi slibovala kulinářský zázrak.
Vlezl jsem do Žabky (doteď nechápu proč tenhle název.
Každopádně by se hodilo mnohem víc jméno „Krám u holé prdele“), prošel oba dva regály
a na závěr se zeptal naivně prodavačky, že by snad mohla vědět ona, když je
zdejší a já sám jsem je nenašel. Žena za pultem mi nejprve řekla, že je nemají,
podívala se pro jistotu do regálu s cigaretami, kdy podívat se v tomto případě
znamená lehké pootočení hlavy a znuděný pohled, a zopakovala mi, že párátka
nejsou. Nezbylo mi tedy, než si dát zastávku navíc na mé do té doby tříbodové
cestě a vyrazit do velkého krámu, který byl lehce z ruky, ale s ohledem na to,
že byl součástí obchodního centra Harfa (ne opravdu netuším proč tenhle název,
protože o harfu tam nezavadíte jak je rok dlouhý a jediná věc lehce lízlá
muzikou je cikánský harmonikář, který se občas objeví, aby potěšil uši a
potrápil nos), byla to jasná volba mé zoufalé mysli. Vkládal jsem do toho krámu
své veškeré naděje, protože nesehnat párátka zde, zbýval by mi už jen les.
Opomenu skutečnost, že mne MHD vyhodilo na zastávce cca
kilometr od Harfy, a vrhnu se na líčení v obchodě. Přiznám se, že se mi
zastesklo po dobách socialistických, kdy v regálech sice nic nebylo, ale za to
se člověk v tom ničem hrozně dobře orientoval. Tady bylo všechno, ale systém
umístění jsem nepochopil, takže i když jsem zapojil všechny své detektivní
schopnosti, které jsou vyhlášené od doby, kdy jsem jako malý vypátral, kdo mi v
lednici snědl banán (byl to můj bratr), nebylo mi to nic platné. Objevil jsem
sice napichovátka, ale každý, i ten největší blbec, pozná, že párátka a
napichovátka jsou dvě diametrálně odlišné věci.
Tedy jsem se opět zeptal prodavačky. Ta se ani nikam
nepodívala, aby alespoň předstírala zájem a rovnou mi řekla, že tam je krátce a
že se mám zeptat někoho jiného, kdy ten někdo jiný nebyl v dohledu a netušil
jsem, koho ta žena měla na mysli. Byl jsem hladový s vědomím toho, že když
nebudou párátka, tak nebude kamarádka vařit a já sytosti nedojdu. Přiznám se
tedy, že ač mírumilovný, měl jsem chuť, do té ženy vrazit napichovátko, což
není párátko, ale věděl jsem, kde ho najdu. Když mé zoufalství dosahovalo
vrcholu, ucítil jsem vůni dřeva a konečně dosáhl svého cíle.
S krabičkou pětiset párátek jsem dorazil. Kamarádka vzala
šest z nich a čtyři sta devadesát čtyři nechala ladem.
Alespoň, že ta večeře byla výborná.
Žádné komentáře:
Okomentovat