Kamerový systém, cesta k zoologii

Mám štěstí. S ohledem na nové působiště mám k dispozici kamerový systém. Tedy ne, že bych byl nějakým jeho významným disponentem, ale mohu se juknout na monitor a tím i na dění před kamerami. Kamery jsou samozřejmě patřičně ukryté před zraky čecháčků, kteří jsou uvyklí zarývat pohled do země, aby náhodou nezahlédli něco, co vidět nechtějí, a hlavně nemuseli dělat cokoli, co by z takto viděného mohlo vyplynout, jako je kupříkladu pomoc.

Díky tomu si lidé kamer nevšímají, chovají se přirozeně a to je věc, která vede k mému veselí.

Nastala chvíle, kdy pět karlínských výrostků neidentifikovatelného věku a pohlaví se před deštěm ukrylo přímo pod jednou z kamer. Nic netušící jedinci se rozhodl nějak zabít čas a strávili ho v družné konverzaci s trochou toho fetu k vykouření, kteréhož by neměli, kdyby zažili válku a vážili si života.

Nutno ještě podotknout, že kamery nemají možnost přenášet zvuk a tak jsem namísto konverzace viděl solidní pantomimické číslo složené z lehkých záchvatů padoucnice a hip hopového tance.

Důležité je, rozdělit si skupinu, dle klasických zákonů tlupy. Hlavní gorilák je samozřejmě vůdcem a projevuje se to tak, že když tančí nebo mává rukama v chaotickém sledu, doteď si nejsem jist, která z možností je správná, není přerušován a je mu umožněno odmávat celé číslo a to včetně bušení pěstmi do prsou. Minimálně dva při tom pokyvují hlavou v takovém lehce uznávacím souhlasu, který má podporovat vůdce tlupy ve všem a to i v případě, že by ze země sebral enón a nacpal si ho do tlamy, popřípadě ho házel skrz mřížoví klece na kolemjdoucí nešťastníky.

Dalším je adept na vůdce tlupy, jenž, pokud by se vůdci tlupy něco stalo, třeba byl zavražděn adeptem na vůdce tlupy, převezme jeho místo. Tento také výrazně tančí, ale vždy o chloupek méně, než vůdce tlupy a i ti dva zbylí přikyvují o něco decentněji. Navíc nevím, jak by se postavili k věci s enónem.

No a pak je tu poslední článek, bez nějž by každou tlupu, smečku, hejno, roj, klubko či stádo, čekal okamžitý zánik.

Samice.

Je jistojisté, že patřila vůdci, to je neměnné pravidlo tlupy. Největší samec má tu nejtlustší družku.

Poté, co mne tato pochybná partička bavila dobrých dvacet minut tancem, zpěvy a vyvoláváním deště, déšť ustal a skupinka se před odchodem do jiné části lesa chtěla ještě seznámit s programem letního kina, což je věc, o níž vás informuji, ze své pozice žáby na prameni Českého rozhlasu, já.

Tedy přišel první se žádostí o program. Vyhověl jsem mu ve své blahosklonnosti. Když řekl, zda by si mohl vzít ještě jeden pro kamaráda, vyhověl jsem také. Když dorazil další a požádal také o dva, zeptal jsem se, zda nestačí dva programy, ovšem byl jsem informován o tom, že jsou čtyři. S pohledem do kamery, kde jsem si pro jistotu, abych nebyl za blbce přepočítal čtyři lidi a připočetl jsem k nim toho u mne, nechal jsem zdatného počtáře odejít spokojeně s dalšími dvěma programy a vědomím, že někdo z nich půjde domů plačky.

Hlavní pro mne bylo zjištění, proč tenhle není vůdce tlupy.

Pomoc bližnímu svému, cesta do pekel

Jak všichni vědí, pomáhat druhým je hned po „pomáhat sobě“ moje nejoblíbenější činnost. Když za mnou tedy spolubydlící přišel se žádostí o pomoc s přestěhováním několika věcí, jakožto za vlastníkem již šest let zánovního automobilu, nechal jsem ho jen půl hodiny klečet v slzách, načež jsem se uvolil a pomoc přislíbil.

Dle jeho slov to nemnělo zabrat mnoho času, šlo jen o pár věcí. Ke všemu se po mne chtělo jen to, abych ujel krátkou vzdálenost a abych věci, které mi bude nosit k autu, naskládal úhledně a prakticky do svého kufru.

Inu vyrazili jsme. V tu chvíli jsem totiž ještě vůbec netušil, co mne čeká.

Ačkoli se místo, kam jsme jeli, honosí ve svém názvu přízviskem „Velká“, a to nejen v lidové slovesnosti, ale i v análech Magistrátu hlavního města Prahy, zaujalo mne, že řidiči parkují u krajnic, na chodnících, v kruhovém objezdu a na dalších místech, které jsem do té doby považoval za parkováním nedotknutelná. Vzhledem k tomu, jak často jsem projížděl mezi vozy s modlitbou na rtech a husí kůží na laku, nepřekvapilo by mne, kdyby vozidla byla zaparkovaná na střechách, schodech, balkonech popřípadě zavěšena na šňůrách na prádlo.

Na zaparkování u vchodu domu, kam jsme se potřebovali dostat, jsem mohl zapomenout. Nejsem si dokonce jist, zda jsem parkoval v tom samém městě, protože jsem zaslechl zvuk traktorů, když jsem zhasl motor a dal bych ruku do ohně za to, že jsem slyšel větu: „Kampa oni dó“.

Ač jsem se původně nechtěl vzdalovat od auta, projevil jsem solidárnost, když jsem vyhověl žádosti o držení dveří, zatímco spolubydlící skočí pro klíče od sklepa.

Už to mne mělo varovat. Přesto jsem ve své dobrosrdečnosti zamířil poté i do toho sklepa, přestože jsem se vystavoval riziku, že se už ze sklepních hlubin nevynořím a zůstanu tam zamčený na chov.

Naštěstí tam na nás čekali jen ty věci. Popadli jsme se spolubydlícím bedny. Zatímco on vzal papírovou bednu na banány, kde měl v novinách zabaleny bubliny z bublifuku, já jsem popadl okovanou dubovou truhlici, která obsahovala činky. Což jsem se samozřejmě dozvěděl, až po té, co jsem si jí hodil na záda. Ignoroval jsem zhmožděný hřbet a natrhnutou slezinu a následoval druhou část našeho tandemu, jež se zatím, s krabicí v ruce, oddávala zpěvu a tanci.

Když se spolubydlící unavil nošením prázdných rukou, odešel pryč se slovy „Musím vrátit ty klíče“. Zbytek věcí jsem tedy ke vchodu domu donosil sám. Po donesení poslední krabice, se jako mávnutím kouzelného proutku zjevil můj spolupracovník a s větou „Já si ještě tady skočím za někým“ opět zmizel. Nejspíš se šel schovat za nějaký strom, odkud by mne, od, nějakým jiným lokajem, donesené kávy, mohl v klidu pozorovat.

Odnosil jsem věci k autu, naložil věci do kufru, chvíli si pobyl v bezvědomí z vyčerpání. Z toho mne ale záhy probral majitel věcí s tím, že je třeba vyrazit, abychom se moc nezdržovali, že má dneska ještě nějaké zařizování.

Protože byl z toho stěhování již unaven, snažil se mne přimět k tomu, abychom si cestu zkrátili jednosměrnou ulicí, tím nezákonným způsobem. To jsem odmítl a byl rád, že pojedeme o něco déle, protože jsem měl čas na regeneraci do doby, než mu budu tahat věci do pokoje a aranžovat je tam dle jeho představ, zatímco on bude relaxovat při opalování.

Dva pupkáči tankují super

Už zase ten Autobus. Opomenu fakt, že metro je prostě dopravní prostředek městské hromadné dopravy nadstandartního typu a podívám se na cestování autobusem jako na hodinovou cestu naskrz Prahou, s možností poznat kulturní život z trochu jiné stránky.

K tomuto seznámení vám postačí již výše zmíněný autobus a volné místo k sezení poblíž dvou osob, jež se celý den zkulturňovaly v rámci akce „Propijme se celým dnem“, která spočívá v tom, že hned jak si po vydatném spánku sundáte lihový inhalátor z obličeje, vyvrtáte zboku do pivního sudu díru a ke vzniklé díře přitisknete oba rty tak, aby se, nedej bože, spolu s pivem nedostával do úst také tolik přeceňovaný vzduch. Pokud akci „Labužník od 3 ‰“ provádíte při zdolávání teplotního rekordu v obci Klecany, neboť je tam nejvyšší teplota od doby, kdy Žižka táhnul krajem, jak praví místní kronikář, protože je té události pamětníkem, je výsledek zaručen.

Poté co dojdou sudy či se zlomí nebozez, k obojímu dochází v podvečer, je akce zakončena slavnostní jízdou kamkoli, kam vás vaše v lihu naložené srdéčko táhne. S ohledem na všechny přepravní možnosti je samozřejmě nejideálnější zvolit si právě městskou hromadnou dopravu, kde nemusíte smrdět jenom sobě, ale i všem okolo.

Pak už jen zbývá otázka, jakou konverzaci na jízdu zvolit, protože členové akce „Ožralá huba, holé neštěstí“ jezdí zásadně v počtu dvou a více osob.

Povětšinou se střídají čtyři témata a to:
1. Tamta jí má takovou
2. Kamarádství na život na smrt
3. Vliv českého školství na selekci problémů v politické sféře
4. Tamta jí má takovou

Témata jsou probírána náhodně, přeskakuje se z jednoho na druhé klidně uprostřed věty, ale nejhlavnějším je to, že mluvíte dostatečně hlasitě, aby vás slyšeli i lidé ve spoji, který přijede do zastávky patnáct minut po vás.

Ostatní cestující nemají jak určit, kdy se chystáte vystoupit a ačkoli je v jejich tvářích vidět rozhořčení, jejich těla apaticky trpí přítomností osob, které nezapadají do jejich schématu člověka, kterého není třeba zastřelit hned po pozdravu.

Ale Každá voda nakonec teče shora dolů i Stázina se nakonec dostane Kubovi za ženu, tak i opilec musí jednou vystoupit a za zpěvu písně „On ju hledal za uchoum, ona ju měla pod bruchom“ zmizí kamsi, kde, a to je nedůležitější, se už nikdy nepotkáte.

Když si venkov myslí, že dělá kultůru

Dostal jsem se díky nejrůznějším kontaktům, které můžete získat jedině v hlavním městě do míst, které leží kousek od Prahy. Pořád je to ovšem mimo prahu, a tak se není čemu divit, že lidové zvyklosti tam se od těch našich v Praze drobátko liší. Uvědomme si, že všechno za hraniční čárou Prahy je na venkově a tam se lidé rozdělují podle krojů, nikoli podle charakterů.

Den začal příjemně, vyjeli jsme z pražského rána s úsměvem na rtech a minuli konečnou ceduli hlavního města. Přiznám se. Vždy jsem trochu nesvůj, když se vydávám do Džungle plné traktorů a koroptví, ale seděl jsem ve vozidle s pražskou poznávací značkou a to mne uklidňovalo.
Na chvíli jsem dokonce podlehl pověstné kráse venkova, ačkoli vše co se stalo, že se vesnická akce konala v lokaci u vody a byl krásný slunečný den, což je faktor, na němž měl samotný venkov minimální podíl. Navíc jsme nenašli jediného sedláka, nepočítám-li průjezd kolem hřiště, kde se starý nervózní trenér, snažil vštěpit základy fotbalové hry dvěma hochům, aby mohli porazit přespolní v kopané. Nálada na hřišti byla stejná, jako když Barcelona očekává Real Madrid a dědkova žíla na krku hrozila prasknutím. My pražští jsme se tomu výjevu zasmáli a nechali jsme dědka dědkem s tím, že nemusíme být u toho, až zhrzeného slávistu skolí zástava srdečního svalu.

Venkov se chtěl ukázat a tak vytáhl do boje se stavebnicemi Lego, jakožto ukázkou světovosti jejich vesnice. Připomnělo mi to domov, kdy jeden z mých strýců přišel před dvěma lety s tužkovou baterií a výrazem, který musel doprovázet objevení zaoceánských kontinentů. Ukazoval jí tak dlouho, až mu jí otec zabavil a nechal ho plačky odjet domů.

Ale na tyto sny nebyl čas, kulturní akce, na kterou čekají obyvatelé jako na smilování, neboť se tam něco podobného děje jen dvakrát do dvou let, začínala. Všichni obyvatelé se oblékli do svých nejlepších věcí a tak každé tepláky měli maximálně do tří záplat, aby každý viděl, jak si žijí nad poměry.
Bohužel pak se situace zvrhla. Nakrucování jednoho před druhým ukončilo zjištění, že laskominy veškerého druhu se dostávají nikoli za peníze, ale na potravinové lístky, kterým tamní říkali poukázky. Přiznejme si ovšem, že i kdyby tomu říkal zlaté rouno, pořád to budou potravinové lístky.

Setkal jsem se s tím, co už mne dlouho nepotkalo. Původně jsem myslel, že se na place tvoří taneční útvar s velice známým názvem „Had“, ale když jsem nikde neslyšel píseň „jede jede mašinka, kouří se jí z komínka“ začalo mi to docházet. Kladeňáci začali vytvářet fronty.

Už jsem odvykl takovému režimu. V Praze jsou supermarkety, kde si každý nakupuje, jak chce a co chce, navíc k tomu potřebuje jen peníze. Zde, jak jsem pochopil, vesele bují staré dobré smlouvání a výměnný obchod. Nejeden vesničan se snažil poukázku na hamburger směnit za kus vepřového, které byl snad ochoten sežrat i syrové, pokud ho dostane hned a co možná nejvíc.

Na to už jsem nebyl psychicky připraven. Sáhl jsem proto do tašky, vytáhl slabikář a řekl si, držíce malého špinavého kladeňáčka v režné košili za ruku, že je třeba začít od začátku.