Nástrahy MHD aneb autobus metla lidstva

Kdysi jsem prohlásil v žertu, že odmítám jezdit autobusem, protože kvůli tomu jsem nemusel jezdit do Prahy a mohl zůstat na venkově, kde jediným vozidlem vedle traktoru s hnojem je právě autobus. Začínám ovšem zjišťovat, že z vtipné glosy se stává brutální realita.

Pražská hromadná doprava disponuje hned několika druhy dopravních prostředků. Metrem, které bych definoval jako excelentní nápad, neboť jezdí rychle, nic mu v cestě nepřekáží a navíc je tam příjemný chládek i když se o pár metrů nad ním slunce snaží změnit středočeskou vegetaci na součást Saharské pouště. Dále jsou tu tramvaje. TY jsou také fajn. Koleje většinou neobsazují jiná motorová vozidla a často jsou vedeny zcela odděleně od silnice, takže zácpa je pro vás jen medicínský problém. Není to sice lepší než metro, ale má to své kouzlo v podobě projížďky vláčkem po Praze.

A pak jsou to autobusy…

Nevím, zda pro ně mám nějakou špatnou karmu, ale zatímco se v metru povětšinou královsky bavím nad nejrůznějšími individui, tak autobus je podle všeho moje Nemesis ve veřejné dopravě. Dokonce přemýšlím, že je lepší sprint přes čtyřproudovku za plného provozu, než si sednout do toho zatrachtilého, mučícího nástroje na kolech. Vlezl jsem do něj v hlavním městě jen párkrát, protože se tomu instinktivně vyhýbám, a vždy to byl nevšední zážitek.

Jednou jsem dorazil na zastávku a zaslechl dvojici vedle mne, že autobus nepřijel už 45 minut a oni tedy tady čekají už na čtvrtý autobus. Protože jsem byl na zastávce já, tak samozřejmě ten čtvrtý autobus jel a rozhodně nepůsobil dojmem, že zastane práci za ty tři předchozí. Nastoupil jsem za pomocí zubů a nehtů, které jsem zarýval do čehokoli, co mi přišlo pod ruku a zabořil svou aristokratickou tvář do podpaží otylého pána, jehož názor, že deodorant je jen pro ženské a pro teplouše, byl až hmatatelný. Pán smrděl. K jeho cti je nutno ovšem podotknout, že ve třiceti stupních, navíc uvězněn v pojízdném skleníku rozhodně nesmrděl sám. Asi po hodině jízdy tímto dvacetiminutovým spojem mne se slovy „potím se jak prase“ opustil můj deodorant, a já se mohl začít smraďochovi mstít. Netuším, kdo ten autobus projektoval, ale za nápad navrhnout dveře tak, že provedou selekci notného kusu hýžďové tkáně při každém otevření s elegancí francouzské gilotiny, čemuž napomohla milá dívčina, hezká jako obrázek, která po větě: Já kurva nebudu čekat na další, do píčí“ se spolu s kočárem a chotěm nacpala do již dobrou hodinu přecpaného autobusu.

Když jsem konečně na své zastávce vypadl z autobusu, protože na klasické vystupování nebyl čas, padl jsem na kolena a děkoval vyšším mocnostem, že jsem prošel zkouškou a po smrti mne krom Boží lásky čeká také 27 panen, Višna s Krišnou a osvícení.