Není nad tu radost v očích
dítěte, když sevře v rukách svůj kornout naplněný sladkostmi a vyrazí konečně
na svou vytouženou cestu do první třídy zákaldní školy. Celé prázdniny
posloucháte, jak se dítko těší, neboť netuší, že ho to tam během prvního týdne
přestane bavit, a s vědomím toho, že má ještě devět let před sebou v rámci
jakési připravky na opravdové studium, začne vztekle házet školní tašku se
všemi věcmi, včetně zavařovací sklenice plné šneků, do rohu pokoje, aby tak
jasně vyjádřil, co si o celém systému školství myslí. A já jsem pro. Nenutme
děti chodit do školy, když nechtějí. Jen ať sedí hezky doma, hrají si a
vyrůstají v hezké negramoty, kteří jsou pro společnost takovým přínosem, jako
je dentista pro hemeroidy, tedy kouknot se na ně může, ale nerozumí jim.
Hlavní a nejlepší přínost pro
společnost to bude mít v tom, že když nastoupím začátkem září do metra, vklidu
se posadím v poloprázdném vagonu a nebudu dostávat taškami ze všech stran. Tu
do hlavy, tu do těla tu do partií, které přijdou dětem naprosto zbytečné, neboť
si nepamatují zábavnost chvíle jejich početí. Zapomíná se, že po prázdninách se
z prvňáků stanou druháci, což zdvojnásobí nával lidí v jakémkoli druhu
dopravního prostředku zahrnutého do integrované dopravy hlavního města. A to
jsme teprve u dvou tříd. U těch ovšem, jak všichni víme, škola nekončí.
Výsledek je takový, že už cesta
na zastávku začíná člověka stresovat, protože vidí jen aktovky. Někteří si
ještě vezmou jako doprovodu babičku s dědou, aby se necítili osamělí, díky
čemuž potřebují některé spoje o šest vozů víc, aby se i nadále cesta tímto
způsobem prováděná dala považovat za důstojnou. Je naprosto mimo mé chápání,
jak dokáže dítě o velikosti menšího zavazadla zabrat tolik místa jako stádo
středně velkých nosorožců. Tedy do výšky dobré, ale na zemi se držte u zdi.
Dítě rozjuchané totiž dokáže šlápnout na vaší nohu i když jste šest metrů
daleko a nacházíte se v protijedoucí tramvaji. Nechápu tuto anatomickou záhadu,
akceptuji ji však pro notně ošlapané boty.
Hromada dětí na jednom místě je
totiž ne nepodobná útoku hustitské hordy v čele s Janem Žižkou, který má ovšem
obě oči a bezohlednost takového rozsahu, že pro lízátko zhasne mrknutím oka
lidský život. Děti navíc mají neuvěřitelnou tendenci se hromadit. Občas mám
pocit, že skupina dětí čítající určitý počet jedinců, se během cesty rozmnoží
dělením až na trojnásobný dav. Tento dav vás pak vytlačí na první zastávce ven,
bez ohledu na to, zda jste vystupovat chtěli nebo ne.
Takže první školní den, který
se tváří jako bezelstná radost školáčku, je pro mne jen vyhlášení desetiměsíční
války. A jak všichni víte, tak zhruba o dva dny později mávám trenýrkami v bílé
barvě nad hlavou.
