Jak jsem se oddal boxerské vášni

Má zásada, že neodmítnu jakoukoli sportovní výzvu, mne začíná děsit. Běžná cvičení, jako je různé běhání nebo divné kondiční zábavičky, které vykonávají zásadně ženy, popřípadě těhotné ženy, se ve světle nové výzvy jeví jako vyloženě nudné. Tentokrát jsem se rozhodl pro přijmutí výzvy ke sportu bojovému a to boxu. 

S myšlenkou, že si vyzkouším jakousi přípravu na zápas, kde jsou rukavice jenom módním doplňkem, jsem vstoupil na plac a začal dělat relativně nenáročné pohyby, které ovšem trvaly tak dlouho, že se tak nějak samovolně znáročněly. Abych to shrnul: Málem mi upadla pracka a to byl teprve začátek.

Po výzvě k nasazení boxerek (zde nemyslím druh spodního prádla), kde jsem si navázal bandáž obráceně, musel jí převázat a zdržoval tak ostatní, jsem nastoupil na tzv. sparing.

Na to, že budu stát proti živému člověku, který se vám po jím vyřčené větě: „Půjdeme na to zlehýnka,“ pokusí udělat z obličeje lečo a z mozku kaši, což osobně považuji za kulinářské barbarství, jsem připraven nebyl. Což o to dát ránu, s tím jsem problém neměl. Ale zatímco tím mnohá hospodská fackovanda končí, v boxu je to považováno za takový lehce podprůměrný start. Taktiku úderu a následného krytu jsem teoreticky chápal, ale v praxi nebyl schopen použít. Mám sice svou pověstnou sebeobranu, ale ani ta nepočítá s tím, že by souboj trval déle, než jedno škubnutí zápěstím.

Naštěstí jsem po tomto člověku vyfasoval protivníky mnohem lepší, ženy. Věděl jsem, že budou stačit dvě rány, abych je poslal zpět k plotně uvařit něco dobrého mne muži válečníku. Ta první byla malá. Rád jsem zapomněl na svou zásadu nepraštit ženskou a zaútočil, jako všichni amatéři na sparingu, plnou silou na obličej...

...A pak se stalo to, co by čekal každý, kromě mne. Děvče vykrylo úder a dostal jsem ránu do žeber. Zopakoval jsem svůj úder ještě dvakrát, a protože už mne začínaly bolet žebra, využil jsem svých dlouhých paží a modliteb a, abych si tu agresorku udržel do těla. Naštěstí i tenhle duel byl rozpuštěn a nastoupil jsem proti druhé ženě.

Tato dívka už nečekala, až zaútočím, a rovnou mne donutila ustupovat. Ale nemyslete si, našel jsem svá testosteronem nabitá varlata, která jsem očividně zapomněl v kalhotách, když jsem si bral sukni, a provedl brutální výpad zakončený tak skvělou kombinací krytu, úhybného manévru a zavřených očí, že jsem od toho dítěte dostal takovou šlupku z boku do hlavy, až jsem si vzpomněl na věci, jako, že jsem nestihl své rodině říct, že je mám rád, že nemám sepsanou závět a že bych nechtěl zpopelnit.

Bouchání do pytle a lehké cvičeníčko na břicho, ruce a jiné části, které jsem používal celou hodinu a půl, protože mi nikdo neřekl, že box zastává filozofii, že odpočinek jakékoli části těla, je jen pro srabíky, už byla vyloženě hračka.

Když jsem na konci celého tréninku sdělil trenérovi, že mám problémy s krytím. Řekl, že si zvyknu, až budu mít nos jako on a při tom si ukazoval na neidentifikovatelnou placku umístěnou pod očima. Tam jsem si uvědomil, jak moc rád mám svůj obličej v tom tvaru, ve kterém ho všichni znají.

Oslava jara aneb jak se ožrat bezdůvodně do němoty

Toto je příběh, který se opravdu stal. Příběh o ztracené nevinnosti, otevření starých ran a znovuobjevených přátelstvích. 

Jako každý rok se u kamaráda na chatě pořádá taková víkendová oslava, kterou se vítá jaro. Osobně si myslím, že je jaru úplně jedno, kdo ho volá, protože ani na mé čtrnáctidenní nošení krátkých kalhot v mínusových teplotách nikterak nereagovalo. Proto bych i tuto akci zahrnul do skupiny „dejme tomu název a pak to zapijme pořádným douškem“. Samozřejmě nikoho neosočuji z toho, že dělá takové akce účelově, jen pro zatajení svého sklonu k alkoholismu. Dokonce sám s určitou nostalgií vzpomínám na své působení na venkově, než jsem se stal významnou personou hlavního města. Jako každý rok byly soutěže (př. házení holinou na traktor), opékání buřtů (na venkově považováno za těžký underground) a samozřejmě písničky (př. Skoč mi holka do klobouka, Na té naší tancovačce, Kvapík za Marušku). Prostě typická ukázka bodrosti venkovského lidu. Ale…

Člověk by nevěřil, co se stane, když se takhle ožralá pakáž rozhodne jít spát. Veškerá bodrost jde stranou a hyeny se rozeběhnout k lůžkům podle hesla „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Strkanice a různé štulce nejsou ničím výjimečným a modré oko je v tomto případě příjemnou vzpomínkou. V tuto chvíli jsem se rozhodl zachovat se jako správný charakter, nechal jsem ostatním lůžka a odebral se ke spánku do svého vozidla.

…A pak přišlo ráno. Vzhledem k tomu, že jsem byl jako jeden z prvních na nohou, měl jsem příležitost vyzkoušet si, jaké to je procházet bojištěm po prohrané bitvě. Lehce jako kočka jsem našlapoval mezi mrtvolami, které byly nasáté alkoholem. Občasný zvuk zraněných a první slova veteránů jasně říkaly, že válka skončila. Zalepené oči, nakřáplé hlasy a touha po minerálkách se pomalu začaly ozývat celou chatou. Byly však umlčení vstupem dvou mužů do proudu Ohře. Hrdina a pan Neoprén ukázali, že ne jaro, ale léto je tady.

Putování s kuřetem

Dnes jsem objevil nový rozměr toho, že v Praze je dostupné úplně všechno, včetně jízdy na velbloudech. V Praze je totiž všechno a navíc je to všude. V praxi to znamená, že ať jste kdekoli, tak tam vždy seženete to, co potřebujete, včetně jízdy na velbloudech. Z této myšlenky každý vyvodí, že nacházíte-li se v bodě A, a chcete se přesunout do bodu B, přičemž chcete v průběhu cesty něco zakoupit, tak můžete nákup provést jak v bodě A tak v bodě B.

Jistě chápete, že jakožto venkovan v Praze, testuji možnosti hlavního města na maximum. Tedy jsem se z bodu A přesouval do bodu B s vědomím nutnosti koupit kuře, které se bude připravovat v bodě C. Proto jsem vyrazil z výše zmiňovaného bodu A do bodu S, kde si vybral zlevněné kuře, u kasy zaplatil nezlevněnou cenu a dále s ním cestoval do bodu B. Odtud následně do bodu C přes bod K, který je bodu C vzdálenější než bod B. Zde Je důležité zmínit, že bodem K je moje posilovna.

Dokážete si asi představit ty pohledy, když jsem v místě zarputilých sportovců otevřel batoh a vytahoval jsem z něj v tomto pořadí: tenisky, ručník, tričko, kuře a šortky. Takže v očích všech, kteří si sebou nosí proteinové přípravky v prášku, jsem si já dotáhl protein v podobě syrového kuřete. Bylo by zbytečné vysvětlovat dotyčným, že to kuře nesežeru, neboť jsem si ho pro dnešní den zvolil za svého společníka v rámci pražské turistiky. Na pečení si proto v bodě C koupím nové kuře, protože tomuhle jsem slíbil po víkendu ZOO.

Krása lidské dobroty

Cestování po Praze mne nikdy nepřestane bavit. Je to doslova studie lidské regionální mentality, nebo jak říká většina laiků ukázka čecháčství. Po cestě do metra, kde platí nepsané eskalátorové pravidlo o tom, že ti, co se chtějí vézt, stojí na pravé straně schodiště a ti, co chtějí jít, kráčí po té levé, se nějaký turista (Pražák by to neudělal) rozhodl, že se povozí na levé straně. Stál tam, i když se na něj zezadu tlačili lidé. Stál tam dokonce i tehdy, kdy bylo vidět metro ve stanici. Tomu chlapovi muselo být jasné, že někteří cestující (hlavně ti, co kvůli němu museli stát taky) chtějí to metro stihnout. Ten chlap to musel udělat schválně a královsky se při tom bavil skrývaje to vizuální netečností. Já takto zastaven, a upozorňuji, že jsem nespěchal, neboť metro jezdí co čtyři minuty (to není jak linkáč na venkově), jsem si mezitím uvařil čaj a upekl si k němu keksík. Kdybych ovšem věděl, co mne následně čeká, býval bych skopl chlapa ze schodů, jen abych stihl to metro.

Při nástupu do dalšího metra jsem zaváhal a nezmáčkl tlačítko na otevření dveří. Ten pohled, jímž mne počastovala žena, která se rozhodla nastoupit stejnými dveřmi. Bylo to krátké, bylo to decentní, a při tom v tom bylo to nejhlubší opovržení. Opovržení toho rázu, po kterém vás hodili lvům, aby se koza nažrala a vlk zůstal celý. Dobrá, to nebylo nejlepší přirovnání, ale rozhodně to byl pohled, po němž jsem pochopil, že být přibit na vrata radnice hlavou dolů a donucen pít vroucí olej je pro mne nedostačující trest. Bylo naprosto jasné, že paní ví, co si zaslouží takové nevzdělané kreatury, jako jsem já. Po jejím trestu bych už nikdy v životě neopomněl zmáčknout čudlíček. V jediném pohledu mi jasně sdělila, co si myslí o mé inteligenci, schopnostech a morálních hodnotách. Co vám budu říkat, metrem jsem jel pln studu a od té doby mi hraje v hlavně stále věta „Hlavně nezapomeň zmáčknout to tlačítko, ty debilní kreténe“. Naštěstí jsem zjistil, že nejsem jediným nenáviděným člověkem, protože procházející pár na přechodu pro chodce, poté co jsem vystoupil z metra, mi ukázal větou „Já bych jí přála, aby jí rakovina sežrala“, že možná nezmáčknutí tlačítka je ještě lehký prohřešek.

Perličkou na mém dortu už byl jen pán (víte, jakou já mám slabost pro různá individua), který jel stejným metrem jako já a i když notně podroušen se stejně rozhodl udělat doma ženě radost a přivézt sušák na prádlo. Od té doby vím, že se vyrábějí sušáky složené ze tří částí. Netuším, zda to tak pán dostal, nebo si to rozebral až v rámci své grotesky, kterou se rozhodl sehrát na nástupišti metra. Jedno je jisté, podcenil situaci. Když jsem kolem něj procházel, měl v ruce dvě části skládanky a poslední část mu ležela u nohou. Samozřejmě se odhodlal, že jí sebere. Co by mu taky řekla žena, kdyby nebyl sušák kompletní. Myšlenka, že ho v takovém stavu pošle žena do prdele i se sušákem, ho nejspíš vůbec nenapadla. Každopádně s ohledem na jeho schopnost záklonu jsem odhadoval, že předklon rozhodně nezvládne, a zrovna tímto způsobem se on rozhodl danou část sebrat. K mému překvapení to zvládl a zvedl poslední část ze země, pří čem, mu ale upadla druhá část a první tak tak udržel. Po téhle výměně součástek se zase narovnal, provedl svou opileckou kinklačku ve stoje a řekl si, že stejně musí mít všechny tři a do celé akce se pustil znovu. Musím říct, že došlo k pokroku. Část, jíž měl na zemi tam totiž nechal, ale aby nikdo neřekl, že se jeho práce neposunula, upadl mu k ní ještě druhý kus. Do toho se mu navíc svezla brašna z ramene a jeho popruh se mu obtočil kolem pasu. Nesledoval jsem pána celou dobu, ale k mému překvapení, když dorazilo metro, měl všechny tři části sušáku v ruce a brašnu na rameni. Prostě génius.