Cestování po Praze mne nikdy nepřestane bavit. Je to doslova
studie lidské regionální mentality, nebo jak říká většina laiků ukázka
čecháčství. Po cestě do metra, kde platí nepsané eskalátorové pravidlo o tom,
že ti, co se chtějí vézt, stojí na pravé straně schodiště a ti, co chtějí jít,
kráčí po té levé, se nějaký turista (Pražák by to neudělal) rozhodl, že se povozí
na levé straně. Stál tam, i když se na něj zezadu tlačili lidé. Stál tam
dokonce i tehdy, kdy bylo vidět metro ve stanici. Tomu chlapovi muselo být
jasné, že někteří cestující (hlavně ti, co kvůli němu museli stát taky) chtějí
to metro stihnout. Ten chlap to musel udělat schválně a královsky se při tom
bavil skrývaje to vizuální netečností. Já takto zastaven, a upozorňuji, že jsem
nespěchal, neboť metro jezdí co čtyři minuty (to není jak linkáč na venkově),
jsem si mezitím uvařil čaj a upekl si k němu keksík. Kdybych ovšem věděl, co
mne následně čeká, býval bych skopl chlapa ze schodů, jen abych stihl to metro.
Při nástupu do dalšího metra jsem zaváhal a nezmáčkl tlačítko
na otevření dveří. Ten pohled, jímž mne počastovala žena, která se rozhodla
nastoupit stejnými dveřmi. Bylo to krátké, bylo to decentní, a při tom v tom
bylo to nejhlubší opovržení. Opovržení toho rázu, po kterém vás hodili lvům,
aby se koza nažrala a vlk zůstal celý. Dobrá, to nebylo nejlepší přirovnání,
ale rozhodně to byl pohled, po němž jsem pochopil, že být přibit na vrata
radnice hlavou dolů a donucen pít vroucí olej je pro mne nedostačující trest.
Bylo naprosto jasné, že paní ví, co si zaslouží takové nevzdělané kreatury,
jako jsem já. Po jejím trestu bych už nikdy v životě neopomněl zmáčknout čudlíček.
V jediném pohledu mi jasně sdělila, co si myslí o mé inteligenci, schopnostech
a morálních hodnotách. Co vám budu říkat, metrem jsem jel pln studu a od té
doby mi hraje v hlavně stále věta „Hlavně nezapomeň zmáčknout to tlačítko, ty
debilní kreténe“. Naštěstí jsem zjistil, že nejsem jediným nenáviděným
člověkem, protože procházející pár na přechodu pro chodce, poté co jsem
vystoupil z metra, mi ukázal větou „Já bych jí přála, aby jí rakovina sežrala“,
že možná nezmáčknutí tlačítka je ještě lehký prohřešek.
Perličkou na mém dortu už byl jen pán (víte, jakou já mám
slabost pro různá individua), který jel stejným metrem jako já a i když notně
podroušen se stejně rozhodl udělat doma ženě radost a přivézt sušák na prádlo.
Od té doby vím, že se vyrábějí sušáky složené ze tří částí. Netuším, zda to tak
pán dostal, nebo si to rozebral až v rámci své grotesky, kterou se rozhodl
sehrát na nástupišti metra. Jedno je jisté, podcenil situaci. Když jsem kolem
něj procházel, měl v ruce dvě části skládanky a poslední část mu ležela u
nohou. Samozřejmě se odhodlal, že jí sebere. Co by mu taky řekla žena, kdyby
nebyl sušák kompletní. Myšlenka, že ho v takovém stavu pošle žena do prdele i
se sušákem, ho nejspíš vůbec nenapadla. Každopádně s ohledem na jeho schopnost
záklonu jsem odhadoval, že předklon rozhodně nezvládne, a zrovna tímto způsobem
se on rozhodl danou část sebrat. K mému překvapení to zvládl a zvedl poslední
část ze země, pří čem, mu ale upadla druhá část a první tak tak udržel. Po
téhle výměně součástek se zase narovnal, provedl svou opileckou kinklačku ve
stoje a řekl si, že stejně musí mít všechny tři a do celé akce se pustil znovu.
Musím říct, že došlo k pokroku. Část, jíž měl na zemi tam totiž nechal, ale aby
nikdo neřekl, že se jeho práce neposunula, upadl mu k ní ještě druhý kus. Do
toho se mu navíc svezla brašna z ramene a jeho popruh se mu obtočil kolem pasu.
Nesledoval jsem pána celou dobu, ale k mému překvapení, když dorazilo metro,
měl všechny tři části sušáku v ruce a brašnu na rameni. Prostě génius.
Žádné komentáře:
Okomentovat