Něco málo o blanokřídlých

 Jak všichni víte (a kdo to neví, je vidět, že se o mne nezajímá tak, jak bych si zasloužil), našel jsem si práci. Nedělám to pro peníze, můj otec je velkotovárníkem, jehož podnik vykořisťuje zahraniční turisty z východu, kteří hledají kousek toho štěstí na západní straně světa, a matka sloužila jako děvečka na statku, čímž jasně dokazuji, že můj osud je určen klasickým románovým stylem. Takže i když nerad, jsem obklopen aurou štěstí.

Nová zaměstnání vždy přináší nové kolektivy. A nové kolektivy jsou zdrojem nových zážitků. Obzvlášť, když do kolektivu přijde někdo, nezvyklého charakteru a moudrosti tak plný, že si o něm každý řekne, že je to arogantní kretén.

A tak jsem vplul do pracovního procesu. Za dobu, kdy jsem sbíral pracovní zkušenosti jsem si povšiml, že na všechny takové skupiny lze aplikovat s téměř stoprocentní přesností pravidla každého pavilonu opic menších rozměrů, kdy počet blech v kožiších primátů se můžu srovnávat s baletními otočkami relativně zdatného tanečníka,a který lze najít v každé větší evropské destinaci. Základní složení je: Vůdčí samec, opičák přisluhovač (může být více jedinců), nerudný opičák, který chce být vůdčí samec, ale nemá schopnosti na to, aby byl vůdčí samec. U žen se to rozděluje jen na slečna opice (může být více jedinců) a matka opice, jejíž úkolem je starat se o ostatní slečny opice. Jenže občas se to seběhne tak, že se to tlupy plné opic zatoulá jiný živočišný druh.

Zprvu jsem si téměř nepovšiml larvy, která ne a ne opustit svou plástev. Chovala se tak nenápadně, že jsem si nebyl jist, kdo to je a jestli to není jen špatně naaranžovaný držák na vodu.

Pak se ozvalo bzučení.

Rád bych řekl, že larvoidní dívka je pracovitá, hezká a dobře oblečená. To by se ovšem nesměla s pravidelnou přesnotí odívat do něčeho, co bych hledal spíše na prádelní šnůře filmů z třicátých let, kdy děvčata ještě věděla, jak vypadá volánek a šila si šaty zásadně z přehozů, které jejich babičky střežili jako oko v hlavě. Ale nechci tu hanět někoho, kdo nevzešel z poměrů pražských. Mám k těmto lidem až otcovské sklony, protože vím, co s nimi dokáže udělat izolace a sňatky se sourozenci.

Je pracovitá.

A co se tak stane, když se v tlupě oběví příslušnice hmyzího společenství zastávající šlechtický post?

Z tlupy se stane úl. Z opičích samců jsou trubci. Dokonce i vůdčí samec se jím stane a i když je větší než ostatní trubci, je to pořád jen trubec. Samice jsou posunuty na pozici mluvícího nábytku a ignorovány.

Želbohu jak se zdá, tak když se někam připlete pražák, který svým egem otevírá dveře, aniž by bral za kliku, je jakákoli trubcovitost nemožná. Přirovnal bych to k průvodci po českých polích a lesích se zvýšeným zaměřením na faunu, která má ve svém repertoáru více nohou než je standart určený vyhláškou vydanou poslanci Křemílkem a Vochomůrkou, zatímco Rákosníček nebyl k jednání připuštěn, pro nesourodý počet vlasů na hlavě, díky čemuž člověk pozná rozdíl mezi včelí královnou a mouchou.

Každopádně věřím ve vzájemné vycházení a kdyby něco, mám v nejspodnějším šuplíku svého stolu plácačku.

Sázka

Učinil jsem nová zjištění. Venkov se rád sází. 

Učinil jsem ještě jedno zjištění. Venkov s Prahou prohrát nechce. A řeknu Vám, že když se venkovan vsadí se mnou, hejsekem, z něhož Vltava smrdí tak, že se za ním plazí hejno ryb travou a labutě s ním chtějí zažít lásku fyzického typu, zapomíná na jednu věc, že si pořád ještě pamatuji, jak se drží motyka v ruce. 

A tak jsme se vsadili. 

Je fascinující, že při každém hovoru si chasník či selka stoupne vždy tak, aby na Vás vrhali stín. A to nejčastěji v lese, stodole a v noci, kdy je podle nich jejich stín největší. 

Sázka měla ukázat, že ne všichni pražané jsou dokonalý a že někteří z nich se dokonce občas na chvíli, která obsahuje časový úsek zahrnující porod a promoci jednoho člověka, tak jako fláknou. Nechtěl jsem na to reagovat, protože jsem už půl druhé hodiny zjištoval, zda člověk mého vzezření, které při určité poloze nabývá polohy špatně živené housenky, dokáže projít metamorfózou. Venkov je ovšem neodbytný. A když na mne dopadla již druhá fůra venkovského štěstí (čti hnoje), pochopil jsem, že si někdo žádá mou pozornost. Podíval jsem se na napřaženou pravici, která slibovala nekompromisní jelito kopyto platí to, pomalu vstal, dal si zlatem vykládané křeslo na vyvýšené místo čítající desku položenou na ramenech čtyř statných eunuchů afroamerického typu a přijal nabízenou ruku. Sázka tedy byla uzavřena hned poté, co mi síla středního medvěda posunula ukazováček a malíček na pozici prostředníčku s prsteníčkem, zatím co palec nenávratně osiřel, a jelito s kopytem naštíplo vřetení kost a bolíto vystřelilo platíto někam mezi číslo 155 a 158.

Pokud se ptáte, kdo vyhrál? Vězte, že o tom nechci mluvit a není síla, která by mne přimělat k vyjádření, jež by snad mohlo vést k dehonestování kohokoli, kdo se sázky účastnil...

...ale vyhrál jsem.