Sázka

Učinil jsem nová zjištění. Venkov se rád sází. 

Učinil jsem ještě jedno zjištění. Venkov s Prahou prohrát nechce. A řeknu Vám, že když se venkovan vsadí se mnou, hejsekem, z něhož Vltava smrdí tak, že se za ním plazí hejno ryb travou a labutě s ním chtějí zažít lásku fyzického typu, zapomíná na jednu věc, že si pořád ještě pamatuji, jak se drží motyka v ruce. 

A tak jsme se vsadili. 

Je fascinující, že při každém hovoru si chasník či selka stoupne vždy tak, aby na Vás vrhali stín. A to nejčastěji v lese, stodole a v noci, kdy je podle nich jejich stín největší. 

Sázka měla ukázat, že ne všichni pražané jsou dokonalý a že někteří z nich se dokonce občas na chvíli, která obsahuje časový úsek zahrnující porod a promoci jednoho člověka, tak jako fláknou. Nechtěl jsem na to reagovat, protože jsem už půl druhé hodiny zjištoval, zda člověk mého vzezření, které při určité poloze nabývá polohy špatně živené housenky, dokáže projít metamorfózou. Venkov je ovšem neodbytný. A když na mne dopadla již druhá fůra venkovského štěstí (čti hnoje), pochopil jsem, že si někdo žádá mou pozornost. Podíval jsem se na napřaženou pravici, která slibovala nekompromisní jelito kopyto platí to, pomalu vstal, dal si zlatem vykládané křeslo na vyvýšené místo čítající desku položenou na ramenech čtyř statných eunuchů afroamerického typu a přijal nabízenou ruku. Sázka tedy byla uzavřena hned poté, co mi síla středního medvěda posunula ukazováček a malíček na pozici prostředníčku s prsteníčkem, zatím co palec nenávratně osiřel, a jelito s kopytem naštíplo vřetení kost a bolíto vystřelilo platíto někam mezi číslo 155 a 158.

Pokud se ptáte, kdo vyhrál? Vězte, že o tom nechci mluvit a není síla, která by mne přimělat k vyjádření, jež by snad mohlo vést k dehonestování kohokoli, kdo se sázky účastnil...

...ale vyhrál jsem.