Tak jsem šel zase jednou
do práce. Tedy do práce chodím často, ale vždy do jiné, protože kožíšek pro
ženu se sám nekoupí. Navíc nechci, s ohledem
na prozatímní absenci kožíšku, dostat opět čajovým servisem ve spánku do hlavy
a týden pak poslouchat o tom, jak jsem v noci rozbil sváteční porcelán.
Práce v rozhlase, neboť tam mnoho času nepobudu, je pro mne proto věcí
sváteční, a když už tam jsem, mohu se věnovat veškerenstvu ze svých ptákovin,
které si vymýšlím jako na běžícím páse.
Pocit nepostradatelnosti
je v recepci velice silný, jelikož jsem jediným člověkem na tomto pracovišti, a
jak všichni víme, bez vrátného není firmy. Tedy abych byl úplně přesný, tak
jsem nejdůležitější hned po správci budovy, protože ten má šroubovák.
Přiznávám se bez mučení,
práce není z nejnáročnějších a vykonávám jí z velké části právě
proto, abych měl dostatek času pro sebe. Občas mi tu projde člověk. Přijdou-li
dva tři najednou, tak je to situace, která si zasluhuje lahev sektu.
A pak se jednou jdete
vychcat…
Zvednete se ze židle, rozhlédnete
se kolem vchodu, abyste nedej bože nezamkli někomu před nosem, vezmete tu
nejtypičtější cedulku pro český národ „přijdu hned“, znovu překontrolujete
prostor před vchodem, zamknete dveře, připevníte cedulku, oknem kouknete ven,
jestli přeci jenom někdo nejde. Až když je naprosto jasné, že v okruhu třiceti
kilometrů není živá duše, která se nemůže dočkat, až chytí za kliku dveří, k nimž
vy jediní máte klíče, teprve poté se odeberete na místo, kde mlynáři schovávají
mouku dvounulku.
Nebudu tu vysvětlovat,
jak dlouho zabere proces malé strany. Mužům je to jasné a ženy dobře vědí, jak
dokáže být muž rychlí podle stavu prkýnka, které se v akutních případech
nezvedá, protože muž lovec a lučištník vždycky trefí střed terče, takže většinu
návštěv, mají-li silonových ponožek, potom taháte se zakrvácenou hlavou z hajzlíku.
Všichni vědí, jak jsem
rychlý, před fackou uhýbám už ve chvíli, kdy mi útočník píše e-mail. Jsem ovšem
mnohem rychlejší, když mi močový měchýř naznačuje, že moje kalhotky považuje za
nepodstatnou záležitost a klidně mi na nich udělá mapu Afriky až ke kolenům. V tu
chvíli jsem schopen přesunu takovým způsobem, že zadýchané fotony nechávám ve
tmě daleko za sebou.
Přes to všechno jsem
ovšem už na záchodě zjistil, z úst muže, jehož jsem považoval za
nemístného vtipálka, že se mi před zamčenými dveřmi srocuje dav čítající dvě
pražské čtvrtě. Se smíchem jsem se vracel na své stanoviště, abych se vzápětí
vrhal po klice a klíči, nenechávajíc dav, v čele s přední českou herečkou,
jejíž věk rozhodně neříká: „Já tu budu stát na svých vratkých nohách, dokud se
milostpán nevylulá,“ čekat
Cítím se provinile, ale
stejně si myslím, že všichni ti lidé od rána čekali, poschovávání po Karlínském
parku, na chvíli, kdy opustím své stanoviště. Dokonce jsem si jist, že jsem
zahlédl pod nízkým keřem, po cestě do práce, nohy přední české herečky oděné v maskáčích.
