Boj o první místo, místo k sezení.

Není nad tu radost v očích dítěte, když sevře v rukách svůj kornout naplněný sladkostmi a vyrazí konečně na svou vytouženou cestu do první třídy zákaldní školy. Celé prázdniny posloucháte, jak se dítko těší, neboť netuší, že ho to tam během prvního týdne přestane bavit, a s vědomím toho, že má ještě devět let před sebou v rámci jakési připravky na opravdové studium, začne vztekle házet školní tašku se všemi věcmi, včetně zavařovací sklenice plné šneků, do rohu pokoje, aby tak jasně vyjádřil, co si o celém systému školství myslí. A já jsem pro. Nenutme děti chodit do školy, když nechtějí. Jen ať sedí hezky doma, hrají si a vyrůstají v hezké negramoty, kteří jsou pro společnost takovým přínosem, jako je dentista pro hemeroidy, tedy kouknot se na ně může, ale nerozumí jim.

Hlavní a nejlepší přínost pro společnost to bude mít v tom, že když nastoupím začátkem září do metra, vklidu se posadím v poloprázdném vagonu a nebudu dostávat taškami ze všech stran. Tu do hlavy, tu do těla tu do partií, které přijdou dětem naprosto zbytečné, neboť si nepamatují zábavnost chvíle jejich početí. Zapomíná se, že po prázdninách se z prvňáků stanou druháci, což zdvojnásobí nával lidí v jakémkoli druhu dopravního prostředku zahrnutého do integrované dopravy hlavního města. A to jsme teprve u dvou tříd. U těch ovšem, jak všichni víme, škola nekončí.

Výsledek je takový, že už cesta na zastávku začíná člověka stresovat, protože vidí jen aktovky. Někteří si ještě vezmou jako doprovodu babičku s dědou, aby se necítili osamělí, díky čemuž potřebují některé spoje o šest vozů víc, aby se i nadále cesta tímto způsobem prováděná dala považovat za důstojnou. Je naprosto mimo mé chápání, jak dokáže dítě o velikosti menšího zavazadla zabrat tolik místa jako stádo středně velkých nosorožců. Tedy do výšky dobré, ale na zemi se držte u zdi. Dítě rozjuchané totiž dokáže šlápnout na vaší nohu i když jste šest metrů daleko a nacházíte se v protijedoucí tramvaji. Nechápu tuto anatomickou záhadu, akceptuji ji však pro notně ošlapané boty.

Hromada dětí na jednom místě je totiž ne nepodobná útoku hustitské hordy v čele s Janem Žižkou, který má ovšem obě oči a bezohlednost takového rozsahu, že pro lízátko zhasne mrknutím oka lidský život. Děti navíc mají neuvěřitelnou tendenci se hromadit. Občas mám pocit, že skupina dětí čítající určitý počet jedinců, se během cesty rozmnoží dělením až na trojnásobný dav. Tento dav vás pak vytlačí na první zastávce ven, bez ohledu na to, zda jste vystupovat chtěli nebo ne. 

Takže první školní den, který se tváří jako bezelstná radost školáčku, je pro mne jen vyhlášení desetiměsíční války. A jak všichni víte, tak zhruba o dva dny později mávám trenýrkami v bílé barvě nad hlavou.

Spisovatelé, muži k ničemu.

Jsem spisovatel. Nejsem si jist, zda jím opravdu jsem, nebo si to jen zbožně namlouvám. Pravda je ovšem jedna a to ta, že píši. A neboť pero je silnější meče, jsem takovým novodobým rytířem. Někteří by mohli tvrdit, že Donem Quijotem, ale já samozřejmě vím, že jsem Lancelotem. Tedy žiji pro čest, obcování se zadanými svých přátel a zrazování nadřízených. Protože i když byl chudák Lancelot nejlepším z rytířů, byl to tak trochu idiot. Když tak nad tím přemýšlím, zlatý Don Quijot.

Každopádně jsem spisovatel. Neboť definice spisovatele je ve schopnosti psát. Úspěšnost jeho literárního díla z něj pak dělá pouze Úspěšného spisovatele, což je ve své podstatě jen přídavné jméno a koho přídavné jméno zajímá, když máme jména podstatná a ta jsou podstatná. A já jsem spisovatel. Což podle mé předchozí definice je i čtyřleté dítě píšící dopis rodičům podle vzoru na tabuly, který zkopíruje i s podpisem Pepíček, ač se dítko jmenuje Anička.

Spisovatelé se dělí podle způsobu jejich tvorby. A já jsem typický kavárenský spisovatel věrný odkazu páně Šimka a Grossmana a mnohých dalších, kteří byli talentovaní stejně jako já. Nezvolil jsem si samozřejmě pražské prominentní kavárny, jak by se to čekalo, ale skromně chodím na místa mne příhodnější. Do pražských intelektuálních kaváren.

Pražská intelektuální kavárna je místo, kde se neschází jen intelektuálové. Ty jsem tu všeho všudy potkal jen dvakrát. Jak se později ukázalo zabloudili tam omylem a kdybych je prý nezdržoval, už dávno mohli být doma.

Namísto toho se tu schází skvadra lidí, kteří používáají k pití biočaje pouze rokokové malíky a baví se o nihilismu, feminismu, post cointismu a alkoholismu. Alkoholismus dokonce prokládají praktickými zkouškami. Ačkoli kolem druhé ráno už není jasné, kdo jde z intelektuální kavárny a kdo se jen tak ožral.

A tuhle přišli intelektuálky. Nemám nic proti ženám, jsou to dokonce má nejoblíbenější zvířátka hned po psech, ale občas mne zaujmou jako pozorovatele. Dvě slečny, které přišli poklábosit, pokrafat, prostě si přišli cintat játra někam, kde to bude mít přidanou hodnotu. Během asi dvaceti minut jsem se stihl dozvědět, že té jedné dali jen deset dní dovolené, že ve Mlýně spát nemůže, protože se jí nechce z podivných důvodů, z nichž jsem nepochopil ani jeden, a poté, co se protáhla tak, aby každý pochopil, že svým poprsím dokáže odtlačit skříň o velikosti menšího kostela, zakončila svou řeč líčením svých rtů. Samozřejmě nikoli rtěnkou, ale štětečkem, protože to je in a krom rtů se tím dá vymalovat i pokoj o velikosti menšího kostela.

Bohužel jsem nestilhl všechna témata, neboť si ke mne přisedl notně zmoklý pán a jal se rušit veškeré osazenstvo pouštěním videí na tabletu, které byli provázeny zvukem, jako když někdo propadává asi hodinu intenzivně větvemi hustě obrostlého stromu.

Pochopil jsem, vypnul jsem počítač, zbalil se a uvědomil si, že spisovatelem se může stát jen vlastník silných nervů, pevné ruky a pravidelné stolice. A mne hold dvě věci z výše zmíněných chybí. A při tom stolici mám výbornou.

Jak se vozí papaláši

 Tak jsem dostal příležitost spolupracovat s jednou významnou automobilovou společností, která se, jako jeden ze sponzorů společenské akce na mezinárodní úrovni, starala o dopravu důležitých hostů, pořadatelů a dalších lidí, kteří jsou očividně ve světě módy něčím, co byl Emil Zátopek pro balet.

Ráno v domnění že jsem módně na výši díky svému zánovnímu obleku, který ze mne dělá lepšího člověka nejen vzhledově, ale i charakterem, vyrazil jsem vyzvednutým vozem zahraniční znáčky o hodnotě malého rodinného domu, pro prvního hosta na Letiště Ruzyně (Ano Ruzyně). Tento muž měl hipsterské vzezření, ale jinak se jednalo o člověka, který působil jako tzv. normální pán. Netušil jsem, že je to na dlouhou dobu poslední člověk tohoto typu.

Pak to začalo. To co jsem měl příležitost vidět mne utvrdilo v tom, že módní trendy budu vždy jen následovat a to s notným zpožděním. Jinými slovy, moje kalhotky do zvonu mi sice sluší, ale lidé se na ně pomalu začínají dívat skrze prsty. Když kolem mne prošel muž v obleku s potiskem lesa, získal jsem pocit, že někomu v Praze chybí na zdi tapeta s motivem Šumavy. Protože ho navíc doprovázela dívka s bundou, která byla roztrhnutá přesně tak, jako by nějaký čas visela za okapovou rouru límcem až do chvíle, kdy jí jinak pevná látka zklamala a vytvořila na zádech díru o velikosti malého kaňonu, byl jsem ve svém názoru na krádež jenom utvrzen. S ohledem na vysoké procento takto oděných lidí koncentrovaném na cca 3 metrech čtverečních jsem byl zasažen vtíravým pocitem, že bych si měl minimálně natrhnout sako, dát si kalhoty na hlavu a na vůz o hodnotě malého rodinného domu vyrýt jako důkaz modní gramotnosti ženské genitálie dětinským způsobem a nejlépe lysé.

Jediným relativně normálním člověkem byla jedna známá osobnost, při jejímž prvním nastoupení do vozu a představení se způsobem, že jako oba víme kdo to je, ale budeme jako dělat, že na tom nikomu z nás nesejde, jsem si pro sebe říkal „Já ale vůbec netuším, kdo ty jsi zač“. Nakonec jsme setrvali v družném hovoru při kterém jsme zjistili, že máme dramaticky tolik společného. Oba jsme začínali větší dramatickou roli na pozici Laci ve hře Její pastorkyňa, což ji mimochodem velice kvalitní přestavení, které by měl každý vidět (toto není reklama).

Tři modelky, které jsem odvezl asi sto metrů, což byla běžná vzdálenost přesunu účastníků této veleslavné modní akce, která má pro svět asi takový význam, jako skok do dálky tříletého dítěte překonávající dosavadní rekord skoku do dálky v kategorii tříletých dětí, se dokonce rozhodli, že ve mne probudí slinné žlázy na maximální úroveň. Věděli že jsou krásné, že jsou to modelky a že já jsem muž. Tato rovnice jim k rozhodnutí podle všeho stačila. Když jsem nedbal zvaní na drink, bylo mi sdělenou jednou z nich o druhé z nich, že jede pod tím kabátem jen v průsvitné košilce. Odvětil jsem, že já bych něco takového nosit nemohl, vysadil tři grácie u baru a odjel zpátky na místo sběru, abych dostal do vozu účastníky nejlepší – teplouše a jejich heterosexuální kamarádku na výši.

Dáma se mnou od začátku mluvila jak s debilem, na což jsem od svých kamarádů zvyklý, ale když jsem zadal do navigace adresu jejího bydliště a ona zjistila, že nás to vede jinudy, než čekala, dostal jsem se do komunikační kategorie Lautrdebil. Od té doby mi v kánonu sdělovaly dva ženské hlasy trasu kudy mám jet. A přiznejme si, že už jedna žena stačí, aby měl muž chuť auto po deseti minutách nasměrovat ke krajnici a nechat se svodidly opravdu svést.

Poslední cestující mne nechal stát ve sjezdu způsobem, kdy mne kdykoli mohlo popostrčit auto spediční firmy před bránu ke které má klíč jenom svatý Petr, jen proto aby nemusel jít víc jak pět metrů. Pak mne blahosklonně pustil, ačkoli je mi jasné, že když akci nesponzoruje zahraniční automobilová společnost, žere doma bramborový salát z papíru.