Tlustá paní

Mám rád hodné tlusté lidi, většinou z nich bodrost tryská jako mokrý orgasmum herečky béčkového porna, tedy ne z těch samých míst, ale s podobnou intenzitou. 

Ještě radši mám rád tlusté divné lidi, i když si myslím, že tady nedokáži být objektivní.

Už méně mám rád hubené hodné lidi, protože tenká ruka znakem zrady jest, a i když je hubeňour jak cumel, tak podvědomě očekávám „I ty Brute?“ chvíli.

Hubení divní mne fascinují a děsí zároveň, a jestli existují tajné čarodějné spolky, jejich členy jsou výhradně oni.

Zlí hubení lidé jsou sice zlí, ale protože to poznáte okamžitě, většinou je střelíte brokovnicí hned mezi futrama.

Jenže je tu nejděsivější tvor hned pro Hrochovi; tlustá zlá ženská.

Zrovna jsem jel metrem, tedy přesněji řečeno do metra po mém milovaném eskalátoru, kde se můžete smát malým lidem, že jsou ještě menší a nutit je dělat Paklíče při hře na pevnost Boyard. A na druhou stranu nenávidět vyšší lidi, kteří se vám smějí, a nutí vás dělat paklíče při hře na pevnost Boyard. Každopádně na tom eskalátoru jsem se bavil pohledem na scénu, kdy tlustá zlá žena opovržlivě kroutila hlavou nad ženou pod sebou, protože se očividně dotýkaly těly a ta žena si dle pohledu tlusťošky zasloužila shodit ze schodů. To že se na sebe lepily, protože tlustoprdka potřebovala rezervaci na další tři schody pod sebou a navíc, že nastoupila na eskalátor jako druhá, takže se lepí na babu pod sebou jenom proto, že byla celá nedočkavá vozit si svůj pupek, na jezdících schodech, to bylo vedlejší. Takže kroutivše hlavou nad vzniklou situací očividně ztratila trpělivost a došla k závěru, při kterém je třeba zmínit jistou podobnost s výše zmiňovaným hrochem.

Hroch, když se rozhodne vyrazit po určité přímce z bodu A do bodu B, neexistuje síla, která by ho zastavila včetně nukleární střely. Pokud máte pocit, že hrocha nukleární střela zastaví, očividně jste nenarazili na správného hrocha. Tlusté zlé ženské jsou ještě o krok dál. Jsou jedinou věcí, která dokáže zastavit hrocha letícího na nukleární střele.

Takže individuum, působící na eskalátoru se rozeběhlo dolů a hrnulo před sebou nebohé zákazníky dopravního podniku. Nevím, kolik lidi při této nehodě zahynulo, jediná věc je jasná, Hroch zůstal naživu.

Párátka, tříska v zadku obchodního průmyslu

Budu se muset zamyslet nad svým prohlášením: „V Praze je k dostání cokoliv“. I když stále trvám na tomto svém výroku, dodávám k němu, že člověk musí vědět, kde dané zboží hledat. Očividně tu nejsem dost dlouho na to, aby se ve mne schopnost bezchybné lokalizace místa s daným zbožím probudila. Tedy, i když mne Praha přijala za svého s láskou matky vítající syna, který došel z Buzuluku do Prahy, aby tam zatočil s fašistou, tak přesto s obdivem sleduji pražské ženy, jak se bezchybně orientují ve všech ulicích ohledně sortimentu. Mám dokonce pocit, že projevit zájem, mohl bych do dvou hodin jet domů na velbloudovi. Já jsem ovšem nechtěl tento vznešený koráb pouště. Já chtěl párátka. Jsem si jist, že i bez pomoci bych sehnal spíš toho velblouda než ta malá dřevomorkou prolezlá dřívka.

Původní plán byl jednoduchý. Odejít z práce – koupit párátka – dojít ke kamarádce, která mi slibovala kulinářský zázrak.

Vlezl jsem do Žabky (doteď nechápu proč tenhle název. Každopádně by se hodilo mnohem víc jméno „Krám u holé prdele“), prošel oba dva regály a na závěr se zeptal naivně prodavačky, že by snad mohla vědět ona, když je zdejší a já sám jsem je nenašel. Žena za pultem mi nejprve řekla, že je nemají, podívala se pro jistotu do regálu s cigaretami, kdy podívat se v tomto případě znamená lehké pootočení hlavy a znuděný pohled, a zopakovala mi, že párátka nejsou. Nezbylo mi tedy, než si dát zastávku navíc na mé do té doby tříbodové cestě a vyrazit do velkého krámu, který byl lehce z ruky, ale s ohledem na to, že byl součástí obchodního centra Harfa (ne opravdu netuším proč tenhle název, protože o harfu tam nezavadíte jak je rok dlouhý a jediná věc lehce lízlá muzikou je cikánský harmonikář, který se občas objeví, aby potěšil uši a potrápil nos), byla to jasná volba mé zoufalé mysli. Vkládal jsem do toho krámu své veškeré naděje, protože nesehnat párátka zde, zbýval by mi už jen les.

Opomenu skutečnost, že mne MHD vyhodilo na zastávce cca kilometr od Harfy, a vrhnu se na líčení v obchodě. Přiznám se, že se mi zastesklo po dobách socialistických, kdy v regálech sice nic nebylo, ale za to se člověk v tom ničem hrozně dobře orientoval. Tady bylo všechno, ale systém umístění jsem nepochopil, takže i když jsem zapojil všechny své detektivní schopnosti, které jsou vyhlášené od doby, kdy jsem jako malý vypátral, kdo mi v lednici snědl banán (byl to můj bratr), nebylo mi to nic platné. Objevil jsem sice napichovátka, ale každý, i ten největší blbec, pozná, že párátka a napichovátka jsou dvě diametrálně odlišné věci.

Tedy jsem se opět zeptal prodavačky. Ta se ani nikam nepodívala, aby alespoň předstírala zájem a rovnou mi řekla, že tam je krátce a že se mám zeptat někoho jiného, kdy ten někdo jiný nebyl v dohledu a netušil jsem, koho ta žena měla na mysli. Byl jsem hladový s vědomím toho, že když nebudou párátka, tak nebude kamarádka vařit a já sytosti nedojdu. Přiznám se tedy, že ač mírumilovný, měl jsem chuť, do té ženy vrazit napichovátko, což není párátko, ale věděl jsem, kde ho najdu. Když mé zoufalství dosahovalo vrcholu, ucítil jsem vůni dřeva a konečně dosáhl svého cíle.

S krabičkou pětiset párátek jsem dorazil. Kamarádka vzala šest z nich a čtyři sta devadesát čtyři nechala ladem.

Alespoň, že ta večeře byla výborná.