Vánoční večírek

Tak jsem se konečně dočkal. Ač jsem spoustu vánočních večírků zažil, povětšinou to bylo z toho důvodu, že jsem je v rámci své cateringové činnosti sám připravoval. Ale tohle mělo být jiné, byl jsem hostem. Byl jsem tím, o koho bude pečováno, kdo si vezme nápoj a nějaká svoloč pinglovská bude sklízet kelímky, které já vytvořím. Co vám budu říkat. Nažehlený, ostříhaný, oholený, vyvoněný a po drobných plastických úpravách svého již tak dokonalého obličeje, jsem byl připraven vyrazit do víru zadarmožroutského běsnění, neboť vánoční večírky jsou vždy All Inclusiv.

Jistě jsem si měl, pro svou noc širokých ramen, bezedných pupků a netradičních tanečních kreací, vybrat nějakého rodilého Pražana, ale to bych nesměl být já, měkké srdce, abych si tam nevzal člověka, který do Prahy sice jezdí MHD, ale přes čtyři traťová pásma, takže si myslím, že jeho výjezdní zastávka se volá: „U políčka za lesem.“ Tento člověk se připravoval psychicky již měsíce na to, že v centru Prahy u velké téměř nadnárodní společnosti užije stejného bujarého veselí jako nejvyšší pražská smetánka. Bohužel ne každý, kdo má boty označené blátem s kousky pšeničného zrna, je připraven na velkoměstské radovánky.

Po vstupu do objektu mi můj společník oznámil, jen tak mezi řečí, že ho trošičku bolí zub. Už tehdy jsem měl vycítit rostoucí nebezpečí a prchnout na nejbližší záchody, abych se ztratil z dohledu. Večer jsem však i nadále trávil v tandemu. Když jsem historku o zubu slyšel již po sedmé, pochopil jsem, že je pro mne téma na večer vybráno a očekává se má účast. Samozřejmě jsem se jako správný sparing partner chopil svého úkolu a huronským smíchem opravdu účast projevil. Několikrát jsem byl upozorněn, že bych se neměl smát někomu, koho bolí zub, což ve mne vyvolalo další a další salvy smíchu spolu s parodováním celého života chudáka se zubem. Večírek tedy skočil předčasně, neboť tandem se rozpadl poté, co jeden z nás odjel na zubní pohotovost.

Rozhodně jsem si nepřipadal jako lev salónů. Muž, před nímž všechny pražské sufražetky padnou na kolena a pochopí, kde je sporák a kdo k němu patří. Jediné v co nyní doufám, že mne pan Bebínek nebude zase tahat na nějakou akci, která, dle jeho slov, bude nezapomenutelná.

Břitvy zahodit, je tady Movember

Ukázka bezbřehého počtu knírů, kterými bude oblažováno něžné pohlaví a já, abychom pochopili, kdo je macho a kdo má prostatu tak zdravou a záleží mu na ní tak moc, že by si klidně ke kníru nasadil i svojí zbrusu novou čepici, který mu sluší, stejně jako ten knírek, započala.

Nechci nikoho hanět, házet špínou, či snad zpochybňovat oumysli českých mužů, které byli vždy čisté jako sníh a postrannost se u nich nezjevila už od dob Bílé hory. Ale přeci jen jsme Češi, lidé a hlavně banda pokrytců. Nalijme si ovšem trochu toho čistého vína.

Princip Movemberu je jasný, tedy alespoň mne. Sic nemám knír, však neodvážil bych se psáti o ničem, o čem jsem slyšel jen: „Movember znamená, že si na prostatě pod nosem, necháš narůst knír, abys nedostal rakovinu.“

Abyste dodali Movembru nějaký smysl, je třeba projít všechny body a ne jen ten první. Pro jistotu si je zopakujeme.

Bod č. 1: Nechat si narůst knír. To udělá kdejaký diletant, jehož argument na to, proč má knír je: „Protože je Movember“, což je pro mne ekvivalent odpovědi „protože mravenec“ na otázku: „Proč toho mravenec unese tolik.“

Bod č. 2: Rozproudit debatu ohledně rakoviny prostaty. Tady si myslím, že se bohužel nesetkám s jinou odpovědí, než tou výše uvedenou. Nepodceňuji vědomost průměrného knírače. Jistě všichni vědí, že chmýří pod nosem souvisí s rakovinou prostaty. Většina lidí však má jen tuto holou informaci. Osvěta ve věci rakoviny prostaty nejspíš neproběhla. Znamenalo by to totiž vyvinout vlastní iniciativu a nutnost zadat do vyhledavače Google – rakovina prostaty příčiny důsledky prevence. Což jak všichni chápeme je úkol nadlidský, zatímco nechat růst knír, jako mají všichni kámoši, protože je Movember, takovou práci nedá.

Bod č. 3: finanční příspěvek společnosti Movember Foundation. Pro běžného Čecha velká neznámá. Tam už se dostáváme do našich oblíbených frází: „Je před vánoci“, „Mne taky nikdo nic nedá“, „Už jsem si nechal narůst knír, protože je Movember, tak co ještě chcete“.

Další věcí je docela podstatný fakt. Spousta mužů přijde k Movembru jako slepí k houslím, neboť mají přes listopad knír z důvodu celoročního vlastnění kníru. Můj otec kupříkladu knír nosí, bez kníru ho neznám a domnívám se, že se s knírem už narodil, ale stejně čekám, že ho nějaký ochmýřený propagátor vezme kamenem do hlavy proto, že knír si má člověk nechat růst úderem půlnoci z října na listopad, že porušuje pravidla a jako trest bude vláčen za povozem, aby si pro příště pamatoval, co je to Movember a nešpinil jeho čistotu svým padesátiletým knírem.

Já si knír růst nenechám a vás prosím. Pomozte starým lidem s nákupem, obejměte své blízké a vykašlete se na knír, pokud to s ním nemyslíte opravdu vážně. Gest bylo vždycky dost, ale činů, činů jen po skrovnu.

Pauzička

Tak jsem šel zase jednou do práce. Tedy do práce chodím často, ale vždy do jiné, protože kožíšek pro ženu se sám nekoupí.  Navíc nechci, s ohledem na prozatímní absenci kožíšku, dostat opět čajovým servisem ve spánku do hlavy a týden pak poslouchat o tom, jak jsem v noci rozbil sváteční porcelán. Práce v rozhlase, neboť tam mnoho času nepobudu, je pro mne proto věcí sváteční, a když už tam jsem, mohu se věnovat veškerenstvu ze svých ptákovin, které si vymýšlím jako na běžícím páse.

Pocit nepostradatelnosti je v recepci velice silný, jelikož jsem jediným člověkem na tomto pracovišti, a jak všichni víme, bez vrátného není firmy. Tedy abych byl úplně přesný, tak jsem nejdůležitější hned po správci budovy, protože ten má šroubovák.

Přiznávám se bez mučení, práce není z nejnáročnějších a vykonávám jí z velké části právě proto, abych měl dostatek času pro sebe. Občas mi tu projde člověk. Přijdou-li dva tři najednou, tak je to situace, která si zasluhuje lahev sektu.

A pak se jednou jdete vychcat…

Zvednete se ze židle, rozhlédnete se kolem vchodu, abyste nedej bože nezamkli někomu před nosem, vezmete tu nejtypičtější cedulku pro český národ „přijdu hned“, znovu překontrolujete prostor před vchodem, zamknete dveře, připevníte cedulku, oknem kouknete ven, jestli přeci jenom někdo nejde. Až když je naprosto jasné, že v okruhu třiceti kilometrů není živá duše, která se nemůže dočkat, až chytí za kliku dveří, k nimž vy jediní máte klíče, teprve poté se odeberete na místo, kde mlynáři schovávají mouku dvounulku.

Nebudu tu vysvětlovat, jak dlouho zabere proces malé strany. Mužům je to jasné a ženy dobře vědí, jak dokáže být muž rychlí podle stavu prkýnka, které se v akutních případech nezvedá, protože muž lovec a lučištník vždycky trefí střed terče, takže většinu návštěv, mají-li silonových ponožek, potom taháte se zakrvácenou hlavou z hajzlíku.

Všichni vědí, jak jsem rychlý, před fackou uhýbám už ve chvíli, kdy mi útočník píše e-mail. Jsem ovšem mnohem rychlejší, když mi močový měchýř naznačuje, že moje kalhotky považuje za nepodstatnou záležitost a klidně mi na nich udělá mapu Afriky až ke kolenům. V tu chvíli jsem schopen přesunu takovým způsobem, že zadýchané fotony nechávám ve tmě daleko za sebou.

Přes to všechno jsem ovšem už na záchodě zjistil, z úst muže, jehož jsem považoval za nemístného vtipálka, že se mi před zamčenými dveřmi srocuje dav čítající dvě pražské čtvrtě. Se smíchem jsem se vracel na své stanoviště, abych se vzápětí vrhal po klice a klíči, nenechávajíc dav, v čele s přední českou herečkou, jejíž věk rozhodně neříká: „Já tu budu stát na svých vratkých nohách, dokud se milostpán nevylulá,“ čekat

Cítím se provinile, ale stejně si myslím, že všichni ti lidé od rána čekali, poschovávání po Karlínském parku, na chvíli, kdy opustím své stanoviště. Dokonce jsem si jist, že jsem zahlédl pod nízkým keřem, po cestě do práce, nohy přední české herečky oděné v maskáčích.

Pobřežní hlídka po česku (čti: po venkovsku)

Jsem tvor činorodý a mezi mé četné zájmy, kterých je bezpočet, neboť Praha neumožňuje zahálku pro svou pestrost, patří také voda, tedy lépe řečeno plavání. Na začátek musíme odlišit seriózní plavání od máchání na Kačáku za vesnicí. Rybníky a jiná rašeliniště mají sice letitou tradici i v koupání, protože se v nich cachtal už praděd sedlák, když šel plavit koně, a rekreování si můžete zpestřit jízdou na kaprovi, ale přiznejme si, proč se takovému místu povětšinou říká rybník, proč kolem chodí porybný a proč k posezení u nich často potřebujete rybářský lístek. Zkrátka, co je rybí nechme rybám a zajděme raději na plovárnu, kam i paní radová zajde ráda, aby se pochlubila novou kolekcí koupacích čepic.

Opět jsem navštívil rodnou hroudu, i když jsem se tím vystavil nebezpečí, že mne zase pokope kravka a ráno se probudím okován. Mám tam však své rodiče, kteří vyžadují mou přítomnost, abych jim vysvětlil některé vymoženosti, jako je parní stroj, boty nebo elektrické světlo. Není se proto čemu divit, že po vydatné rozepři, o tom, že jsem dlouho nebyl u zpovědi a pan farář, zástupce boží a drbna největšího kalibru, se po mne už několikrát ptal, jsem dostal chuť osvěžit své tělo vodou.

Koukl jsem do mapy z dob habsburské monarchie, kterou některý z mých předků ukradl samotnému císař pánovi z holiny, když projížděl krajem, abych zjistil, že venkov se opět snaží dělat velké věci a ve svém okresním městě, kteréžto bych připodobnil rozlohou a počtem obyvatel k menší pražské čtvrti, vystavěl zastřešenou plovárnu.

Odjel jsem tím směrem očekávaje nafukovací bazének zakrytý skleníkem. K mému překvapení tam byl ovšem skutečný krytý bazén.

Ač jsem přivyklý určitému komfortu, přeci jen pražské bazény mají vždy připraven uvítací drink a delfíny skákající obručí, nejsem nikým, kdo by takový komfort vyžadoval. Proto jsem se spokojil s bazénem o rozloze větší rohové vany, klouzačkou ve tvaru slona, které místní říkají tobogán, a dokonce jsem s úsměvem přešel zásah hozeným dítětem, kterému chtěl nějaký otec nahradit skokanský můstek. Na co jsem ovšem nepřestal zírat v němém úžasu, byl muž v červených plavkách s výrazem světáka.

Podle všeho byl placen jako plavčík, avšak já jsem brzy pochopil, že pokud bych se začal topit, budu si muset tento problém vyřešit sám. Vytáhnout se nad hladinu, doplavat se sebou ke břehu a v případě nutnosti začít se svým oživováním.

Ten muž se promenoval po břehu, konverzoval s děvčaty v plavkách, kdy jsem zaznamenal známky flirtu, nebo alespoň něčeho, co za flirt dotyčný zachránce považoval, a dle vystupování a gest bylo jasné, že on bazén postavil holýma rukama, aby měli chudé venkovské děti kam chodit spláchnout bídu a hlad.

Byl jsem moc rád, že se plavčík nejal nikoho zachraňovat, neboť dle mého mínění neuměl jediné tempo, a v nouzi nejvyšší by jinoch z Prahy musel z vody, krom tonoucího, tahat i jeho. 

Správci budov, Školníci a další ředitelé vesmíru

Každý se s nimi setkal. Pokud jste je neměli v domě, tak ve škole na vás čekali od první třídy, aby vám kontrolovali přezuvky, tahali vás za ucho a donášeli učitelkám.

Jako malý jsem se domníval, že školník či jiní pochopové jsou výhradně služebníky majitelů škol, což pro mne v té době byl pan ředitel - hlava lysá, vous mohutný - anebo nějakých těch majitelů nemovitostí popřípadě podniků. Socialismus mi tehdy ještě nic neříkal, ačkoli jsem jako dítě proletariátu měl být řádně poučen, abych s kapitalistou nelidou mohl bojovat od počátku 90. let.

Abych však neodbočoval k základům třídního boje od základů třídního blba.

Zjistil jsem, že školník, ten ředitelův mastičkář a slouha, je ničím v porovnání se správcem budovy, který je jakožto správce budovy zaměstnán. To je panečku kabrňák. Z mé krátké zkušenosti je patrné, že ačkoli má takový člověk nejspíš smlouvu podobnou té mojí, napsanou na stejném stroji, vytisknutou ve stejné tiskárně, tak jeho smlouva je, na rozdíl od té mé, zakladatelským dokumentem celé budovy. Nejprve zaměstnali tohoto člověka a poté položili základní kámen.  Ten základní kámen pak připoutali k jeho duši, zakleli ho do jehly, tu zabodli do černého vejce, to ukryli do kachny, tu kachnu do zajíce, zajíce do železné truhly, truhlu do větví dubu a dub zasadili na ostrově Bujan.

Díky tomuto rituálu se stala osoba, honosící se svazkem klíčů na krku, telefonem zasazeném v pouzdře za páskem slušivé ledvinky umístěné stylově vpředu tak, aby mohla, krom ukrývání rozličných zařízení vč. šroubováků dvanácti různých velikosti a parní lokomotivy, podpírat i rostoucí břich, který kyne bez ohledu na četnost pohybu po budově, nepostradatelnou pro budovu a to jak pro její bezpečnost, tak pro její statiku.

Nejdůležitější pro identifikaci těchto lidí, bez toho, aby vám museli sdělovat čím se živí, je však ego sahající napříč celou čtvrtí, které zastiňuje i to mé a to jsem na něm pracoval celý život, aby se vyvinulo do své nynější podoby sebestředného mamrda. 

Správný správce budovy vás neprosí, neděkuje vám, vykání je pro něj projevem slabosti. Jsem přesvědčen, že kdyby vás ubil lopatou, kterou má také jistě ve své ledvince, necítil by žádné výčitky svědomí a věděl by, že vše dělá v zájmu obecného blaha.

Proto vás prosím, abyste těmto pánům „všechno vím a všechno znám“ nepřekáželi v jejich cestě za spásou celého lidstva. Protože když se od budovy jím svěřené vzdálí byť jen na moment, hrozí apokalypsa celého světa a brány pekelné se otevřou.

Navíc by vás při konfrontaci mohli ubít lopatou.

Kamerový systém, cesta k zoologii

Mám štěstí. S ohledem na nové působiště mám k dispozici kamerový systém. Tedy ne, že bych byl nějakým jeho významným disponentem, ale mohu se juknout na monitor a tím i na dění před kamerami. Kamery jsou samozřejmě patřičně ukryté před zraky čecháčků, kteří jsou uvyklí zarývat pohled do země, aby náhodou nezahlédli něco, co vidět nechtějí, a hlavně nemuseli dělat cokoli, co by z takto viděného mohlo vyplynout, jako je kupříkladu pomoc.

Díky tomu si lidé kamer nevšímají, chovají se přirozeně a to je věc, která vede k mému veselí.

Nastala chvíle, kdy pět karlínských výrostků neidentifikovatelného věku a pohlaví se před deštěm ukrylo přímo pod jednou z kamer. Nic netušící jedinci se rozhodl nějak zabít čas a strávili ho v družné konverzaci s trochou toho fetu k vykouření, kteréhož by neměli, kdyby zažili válku a vážili si života.

Nutno ještě podotknout, že kamery nemají možnost přenášet zvuk a tak jsem namísto konverzace viděl solidní pantomimické číslo složené z lehkých záchvatů padoucnice a hip hopového tance.

Důležité je, rozdělit si skupinu, dle klasických zákonů tlupy. Hlavní gorilák je samozřejmě vůdcem a projevuje se to tak, že když tančí nebo mává rukama v chaotickém sledu, doteď si nejsem jist, která z možností je správná, není přerušován a je mu umožněno odmávat celé číslo a to včetně bušení pěstmi do prsou. Minimálně dva při tom pokyvují hlavou v takovém lehce uznávacím souhlasu, který má podporovat vůdce tlupy ve všem a to i v případě, že by ze země sebral enón a nacpal si ho do tlamy, popřípadě ho házel skrz mřížoví klece na kolemjdoucí nešťastníky.

Dalším je adept na vůdce tlupy, jenž, pokud by se vůdci tlupy něco stalo, třeba byl zavražděn adeptem na vůdce tlupy, převezme jeho místo. Tento také výrazně tančí, ale vždy o chloupek méně, než vůdce tlupy a i ti dva zbylí přikyvují o něco decentněji. Navíc nevím, jak by se postavili k věci s enónem.

No a pak je tu poslední článek, bez nějž by každou tlupu, smečku, hejno, roj, klubko či stádo, čekal okamžitý zánik.

Samice.

Je jistojisté, že patřila vůdci, to je neměnné pravidlo tlupy. Největší samec má tu nejtlustší družku.

Poté, co mne tato pochybná partička bavila dobrých dvacet minut tancem, zpěvy a vyvoláváním deště, déšť ustal a skupinka se před odchodem do jiné části lesa chtěla ještě seznámit s programem letního kina, což je věc, o níž vás informuji, ze své pozice žáby na prameni Českého rozhlasu, já.

Tedy přišel první se žádostí o program. Vyhověl jsem mu ve své blahosklonnosti. Když řekl, zda by si mohl vzít ještě jeden pro kamaráda, vyhověl jsem také. Když dorazil další a požádal také o dva, zeptal jsem se, zda nestačí dva programy, ovšem byl jsem informován o tom, že jsou čtyři. S pohledem do kamery, kde jsem si pro jistotu, abych nebyl za blbce přepočítal čtyři lidi a připočetl jsem k nim toho u mne, nechal jsem zdatného počtáře odejít spokojeně s dalšími dvěma programy a vědomím, že někdo z nich půjde domů plačky.

Hlavní pro mne bylo zjištění, proč tenhle není vůdce tlupy.

Pomoc bližnímu svému, cesta do pekel

Jak všichni vědí, pomáhat druhým je hned po „pomáhat sobě“ moje nejoblíbenější činnost. Když za mnou tedy spolubydlící přišel se žádostí o pomoc s přestěhováním několika věcí, jakožto za vlastníkem již šest let zánovního automobilu, nechal jsem ho jen půl hodiny klečet v slzách, načež jsem se uvolil a pomoc přislíbil.

Dle jeho slov to nemnělo zabrat mnoho času, šlo jen o pár věcí. Ke všemu se po mne chtělo jen to, abych ujel krátkou vzdálenost a abych věci, které mi bude nosit k autu, naskládal úhledně a prakticky do svého kufru.

Inu vyrazili jsme. V tu chvíli jsem totiž ještě vůbec netušil, co mne čeká.

Ačkoli se místo, kam jsme jeli, honosí ve svém názvu přízviskem „Velká“, a to nejen v lidové slovesnosti, ale i v análech Magistrátu hlavního města Prahy, zaujalo mne, že řidiči parkují u krajnic, na chodnících, v kruhovém objezdu a na dalších místech, které jsem do té doby považoval za parkováním nedotknutelná. Vzhledem k tomu, jak často jsem projížděl mezi vozy s modlitbou na rtech a husí kůží na laku, nepřekvapilo by mne, kdyby vozidla byla zaparkovaná na střechách, schodech, balkonech popřípadě zavěšena na šňůrách na prádlo.

Na zaparkování u vchodu domu, kam jsme se potřebovali dostat, jsem mohl zapomenout. Nejsem si dokonce jist, zda jsem parkoval v tom samém městě, protože jsem zaslechl zvuk traktorů, když jsem zhasl motor a dal bych ruku do ohně za to, že jsem slyšel větu: „Kampa oni dó“.

Ač jsem se původně nechtěl vzdalovat od auta, projevil jsem solidárnost, když jsem vyhověl žádosti o držení dveří, zatímco spolubydlící skočí pro klíče od sklepa.

Už to mne mělo varovat. Přesto jsem ve své dobrosrdečnosti zamířil poté i do toho sklepa, přestože jsem se vystavoval riziku, že se už ze sklepních hlubin nevynořím a zůstanu tam zamčený na chov.

Naštěstí tam na nás čekali jen ty věci. Popadli jsme se spolubydlícím bedny. Zatímco on vzal papírovou bednu na banány, kde měl v novinách zabaleny bubliny z bublifuku, já jsem popadl okovanou dubovou truhlici, která obsahovala činky. Což jsem se samozřejmě dozvěděl, až po té, co jsem si jí hodil na záda. Ignoroval jsem zhmožděný hřbet a natrhnutou slezinu a následoval druhou část našeho tandemu, jež se zatím, s krabicí v ruce, oddávala zpěvu a tanci.

Když se spolubydlící unavil nošením prázdných rukou, odešel pryč se slovy „Musím vrátit ty klíče“. Zbytek věcí jsem tedy ke vchodu domu donosil sám. Po donesení poslední krabice, se jako mávnutím kouzelného proutku zjevil můj spolupracovník a s větou „Já si ještě tady skočím za někým“ opět zmizel. Nejspíš se šel schovat za nějaký strom, odkud by mne, od, nějakým jiným lokajem, donesené kávy, mohl v klidu pozorovat.

Odnosil jsem věci k autu, naložil věci do kufru, chvíli si pobyl v bezvědomí z vyčerpání. Z toho mne ale záhy probral majitel věcí s tím, že je třeba vyrazit, abychom se moc nezdržovali, že má dneska ještě nějaké zařizování.

Protože byl z toho stěhování již unaven, snažil se mne přimět k tomu, abychom si cestu zkrátili jednosměrnou ulicí, tím nezákonným způsobem. To jsem odmítl a byl rád, že pojedeme o něco déle, protože jsem měl čas na regeneraci do doby, než mu budu tahat věci do pokoje a aranžovat je tam dle jeho představ, zatímco on bude relaxovat při opalování.

Dva pupkáči tankují super

Už zase ten Autobus. Opomenu fakt, že metro je prostě dopravní prostředek městské hromadné dopravy nadstandartního typu a podívám se na cestování autobusem jako na hodinovou cestu naskrz Prahou, s možností poznat kulturní život z trochu jiné stránky.

K tomuto seznámení vám postačí již výše zmíněný autobus a volné místo k sezení poblíž dvou osob, jež se celý den zkulturňovaly v rámci akce „Propijme se celým dnem“, která spočívá v tom, že hned jak si po vydatném spánku sundáte lihový inhalátor z obličeje, vyvrtáte zboku do pivního sudu díru a ke vzniklé díře přitisknete oba rty tak, aby se, nedej bože, spolu s pivem nedostával do úst také tolik přeceňovaný vzduch. Pokud akci „Labužník od 3 ‰“ provádíte při zdolávání teplotního rekordu v obci Klecany, neboť je tam nejvyšší teplota od doby, kdy Žižka táhnul krajem, jak praví místní kronikář, protože je té události pamětníkem, je výsledek zaručen.

Poté co dojdou sudy či se zlomí nebozez, k obojímu dochází v podvečer, je akce zakončena slavnostní jízdou kamkoli, kam vás vaše v lihu naložené srdéčko táhne. S ohledem na všechny přepravní možnosti je samozřejmě nejideálnější zvolit si právě městskou hromadnou dopravu, kde nemusíte smrdět jenom sobě, ale i všem okolo.

Pak už jen zbývá otázka, jakou konverzaci na jízdu zvolit, protože členové akce „Ožralá huba, holé neštěstí“ jezdí zásadně v počtu dvou a více osob.

Povětšinou se střídají čtyři témata a to:
1. Tamta jí má takovou
2. Kamarádství na život na smrt
3. Vliv českého školství na selekci problémů v politické sféře
4. Tamta jí má takovou

Témata jsou probírána náhodně, přeskakuje se z jednoho na druhé klidně uprostřed věty, ale nejhlavnějším je to, že mluvíte dostatečně hlasitě, aby vás slyšeli i lidé ve spoji, který přijede do zastávky patnáct minut po vás.

Ostatní cestující nemají jak určit, kdy se chystáte vystoupit a ačkoli je v jejich tvářích vidět rozhořčení, jejich těla apaticky trpí přítomností osob, které nezapadají do jejich schématu člověka, kterého není třeba zastřelit hned po pozdravu.

Ale Každá voda nakonec teče shora dolů i Stázina se nakonec dostane Kubovi za ženu, tak i opilec musí jednou vystoupit a za zpěvu písně „On ju hledal za uchoum, ona ju měla pod bruchom“ zmizí kamsi, kde, a to je nedůležitější, se už nikdy nepotkáte.

Když si venkov myslí, že dělá kultůru

Dostal jsem se díky nejrůznějším kontaktům, které můžete získat jedině v hlavním městě do míst, které leží kousek od Prahy. Pořád je to ovšem mimo prahu, a tak se není čemu divit, že lidové zvyklosti tam se od těch našich v Praze drobátko liší. Uvědomme si, že všechno za hraniční čárou Prahy je na venkově a tam se lidé rozdělují podle krojů, nikoli podle charakterů.

Den začal příjemně, vyjeli jsme z pražského rána s úsměvem na rtech a minuli konečnou ceduli hlavního města. Přiznám se. Vždy jsem trochu nesvůj, když se vydávám do Džungle plné traktorů a koroptví, ale seděl jsem ve vozidle s pražskou poznávací značkou a to mne uklidňovalo.
Na chvíli jsem dokonce podlehl pověstné kráse venkova, ačkoli vše co se stalo, že se vesnická akce konala v lokaci u vody a byl krásný slunečný den, což je faktor, na němž měl samotný venkov minimální podíl. Navíc jsme nenašli jediného sedláka, nepočítám-li průjezd kolem hřiště, kde se starý nervózní trenér, snažil vštěpit základy fotbalové hry dvěma hochům, aby mohli porazit přespolní v kopané. Nálada na hřišti byla stejná, jako když Barcelona očekává Real Madrid a dědkova žíla na krku hrozila prasknutím. My pražští jsme se tomu výjevu zasmáli a nechali jsme dědka dědkem s tím, že nemusíme být u toho, až zhrzeného slávistu skolí zástava srdečního svalu.

Venkov se chtěl ukázat a tak vytáhl do boje se stavebnicemi Lego, jakožto ukázkou světovosti jejich vesnice. Připomnělo mi to domov, kdy jeden z mých strýců přišel před dvěma lety s tužkovou baterií a výrazem, který musel doprovázet objevení zaoceánských kontinentů. Ukazoval jí tak dlouho, až mu jí otec zabavil a nechal ho plačky odjet domů.

Ale na tyto sny nebyl čas, kulturní akce, na kterou čekají obyvatelé jako na smilování, neboť se tam něco podobného děje jen dvakrát do dvou let, začínala. Všichni obyvatelé se oblékli do svých nejlepších věcí a tak každé tepláky měli maximálně do tří záplat, aby každý viděl, jak si žijí nad poměry.
Bohužel pak se situace zvrhla. Nakrucování jednoho před druhým ukončilo zjištění, že laskominy veškerého druhu se dostávají nikoli za peníze, ale na potravinové lístky, kterým tamní říkali poukázky. Přiznejme si ovšem, že i kdyby tomu říkal zlaté rouno, pořád to budou potravinové lístky.

Setkal jsem se s tím, co už mne dlouho nepotkalo. Původně jsem myslel, že se na place tvoří taneční útvar s velice známým názvem „Had“, ale když jsem nikde neslyšel píseň „jede jede mašinka, kouří se jí z komínka“ začalo mi to docházet. Kladeňáci začali vytvářet fronty.

Už jsem odvykl takovému režimu. V Praze jsou supermarkety, kde si každý nakupuje, jak chce a co chce, navíc k tomu potřebuje jen peníze. Zde, jak jsem pochopil, vesele bují staré dobré smlouvání a výměnný obchod. Nejeden vesničan se snažil poukázku na hamburger směnit za kus vepřového, které byl snad ochoten sežrat i syrové, pokud ho dostane hned a co možná nejvíc.

Na to už jsem nebyl psychicky připraven. Sáhl jsem proto do tašky, vytáhl slabikář a řekl si, držíce malého špinavého kladeňáčka v režné košili za ruku, že je třeba začít od začátku.

Expert na všechno

Ač to bude s podivem, tak tentokrát nestojím na vrcholu potravního řetězce Já. Známe to všichni, jsou chvíle, kdy jsme otevřeni světu debat a rádi se podělíme o své myšlenky v příjemné disputaci, kde si každý řekne své a ti, kteří zrovna nemluví, taktně mlčí, poslouchají a souhlasně, či nesouhlasně, avšak vždy s patřičnou decentností, pokyvují hlavou.

Tyto diskuze jsou pro mne příjemné i v případě, že nejsou přínosné. Řekl bych, že je to konverzování pro konverzování samotné. Nic to ovšem nemění na tom, že okolí sdělujete svoje názory.

A pak jsou tu Experti.

Nemyslím tím ty skutečné experty, kteří vám řeknou, že se mýlíte, neboť oni dělají ve výzkumu dané problematiky a uvedou vás věcně na pravou míru, abyste nebyl svými názory za blbce. Mluvím o expertech, kteří prostě všechno ví, hodně toho už zažili a pronikli do základní matrice vesmíru. Není jim proto třeba nic vysvětlovat, už od vašeho prvního nadechnutí je jim jasné, o čem se bude hovořit, že je to opět něco, co mají už dávno prošlápnuté, tedy pro ně jen zbytečné opakování věděného. Už je prostě nikdo a nic neošálí, protože mají přeci své za sebou a ví.

Nejhorší je, když toto svoje tvrzení na rozdíl od těch skutečných expertů opřou o to, že už jim je padesát a i kdyby žili padesát let v kořenech vrby, tak je jim prostě padesát a mají tedy výsadní právo na univerzální pravdu.
Nedej bože abyste byli bezdětní. V tom případě jste na úplném spodku žebříčku, někde pod delfínem. Jak nemáte děti, tak nevíte už tuplem nic. Nejde o to, že byste nevěděli nic o dětech a jejich výchově. V tomto případě rád ustoupím a uznám, že dětní lidé ví o výchově víc než nedětní. Já sám jsem neděten a jediné co si pamatuji, že neduživé novorozeně máte hodit ze skály. Problém je ovšem v tom, že pokud jste obdarován absencí dětí, tak nevíte vůbec nic, často doplněné ještě o to, že jste vlastně nic nedokázal, protože podle všeho je zplození dětí možné jen pokud umíte sestrojit bombu, řídit raketoplán a zabít těžce ozbrojeného člověka holýma rukama.

Jsem sice Pražák kojený Vltavou, jenž se vylila z břehu omylem až do lesů v pohraničí. Umím ignorovat osobu na mé kapotě i několik kilometrů. Ale jak mi začne Expert vyprávět takovou silou v hlase, že má sluchátka v uších, jsou zcela ignorována, tak už je to i na mne moc.

Jak jsem málem chodil s pornoherečkou

Kdo by nechtěl mít pracovité děvče. Já mám to štěstí. Dívku mám hodnou, milou a pracovitou. Její touha po práci, nebo spíš po penězích, neboť stále mluví o kožichu, na něhož můj plat státního zaměstnance nestačí, je očividná a stále shání nějaký ten příjem na přilepšenou, aby krom hrachu a krup mohly být občas i vdolky.

Mám upřímnou radost, že má drahá polovička postupuje dál v rybníku plném brigádníků a další tvrdé konkurence na pracovním trhu. Vždy když získám informaci o nějakém dalším pohovoru, popřeji hodně štěstí, neboť mne již maminka v raném věku, tedy v raném věku mém nikoli jejím, učila, že nepřejícnost je věcí nízkých a nenávist, že je mnohem lepší emoce. Navíc dnes již chápu, že jako hoch z prahy jsem nadnesen nad věci, které jsou tak příznačné pro sousedy, jejichž pole se těsně dotýkají a dřevěný plůtek nedokáže zastavit špatnou náladu z rozdílné úrody brambor.

Každopádně tahle brigáda nebyla očividně zcela standardní. Tato skutečnost mi přišla zřejmá po obdržení sms ve znění: „Právě tu prošel nahej chlap“.

Nebudu lhát, zbystřil jsem.

Mám něco pohovorů za sebou. Od těch seriózních, přes ty neseriózní až k těm, u nichž si nejste jisti, zda jde o pohovor, nebo o přípravu na válku gangů. Na žádném z mých pohovorů však nikdy neprošel muž, jehož jediným oděvem byl kus nepopsaného listu, vedle jehož velikosti je bederní rouska velice slušivým kabátem.

Na mých pohovorech také nefigurovala děvčata jejichž vhled připomíná návštěvu míst, kde o sex nemusíte prosit a k jeho realizaci vám stačí jakákoli západní měna.

Vlastně přemýšlím, zda to, čeho se účastnila má přítelkyně, byl pohovor nebo pochybný raut na jehož začátku se podává šampaňské, v průběhu se obcuje se všemi živočichy do velikosti klokana a na konci vás čeká sprcha a moře plné slz.

Každopádně se zdá, že na mou milou to dostatečně nezapůsobilo a tak nebudu partnerem zámožné pornohvězdy, nýbrž chudého avšak věrného děvčete.