Dostal jsem se díky nejrůznějším kontaktům, které můžete získat jedině v hlavním městě do míst, které leží kousek od Prahy. Pořád je to ovšem mimo prahu, a tak se není čemu divit, že lidové zvyklosti tam se od těch našich v Praze drobátko liší. Uvědomme si, že všechno za hraniční čárou Prahy je na venkově a tam se lidé rozdělují podle krojů, nikoli podle charakterů.
Den začal příjemně, vyjeli jsme z pražského rána s úsměvem na rtech a minuli konečnou ceduli hlavního města. Přiznám se. Vždy jsem trochu nesvůj, když se vydávám do Džungle plné traktorů a koroptví, ale seděl jsem ve vozidle s pražskou poznávací značkou a to mne uklidňovalo.
Na chvíli jsem dokonce podlehl pověstné kráse venkova, ačkoli vše co se stalo, že se vesnická akce konala v lokaci u vody a byl krásný slunečný den, což je faktor, na němž měl samotný venkov minimální podíl. Navíc jsme nenašli jediného sedláka, nepočítám-li průjezd kolem hřiště, kde se starý nervózní trenér, snažil vštěpit základy fotbalové hry dvěma hochům, aby mohli porazit přespolní v kopané. Nálada na hřišti byla stejná, jako když Barcelona očekává Real Madrid a dědkova žíla na krku hrozila prasknutím. My pražští jsme se tomu výjevu zasmáli a nechali jsme dědka dědkem s tím, že nemusíme být u toho, až zhrzeného slávistu skolí zástava srdečního svalu.
Venkov se chtěl ukázat a tak vytáhl do boje se stavebnicemi Lego, jakožto ukázkou světovosti jejich vesnice. Připomnělo mi to domov, kdy jeden z mých strýců přišel před dvěma lety s tužkovou baterií a výrazem, který musel doprovázet objevení zaoceánských kontinentů. Ukazoval jí tak dlouho, až mu jí otec zabavil a nechal ho plačky odjet domů.
Ale na tyto sny nebyl čas, kulturní akce, na kterou čekají obyvatelé jako na smilování, neboť se tam něco podobného děje jen dvakrát do dvou let, začínala. Všichni obyvatelé se oblékli do svých nejlepších věcí a tak každé tepláky měli maximálně do tří záplat, aby každý viděl, jak si žijí nad poměry.
Bohužel pak se situace zvrhla. Nakrucování jednoho před druhým ukončilo zjištění, že laskominy veškerého druhu se dostávají nikoli za peníze, ale na potravinové lístky, kterým tamní říkali poukázky. Přiznejme si ovšem, že i kdyby tomu říkal zlaté rouno, pořád to budou potravinové lístky.
Setkal jsem se s tím, co už mne dlouho nepotkalo. Původně jsem myslel, že se na place tvoří taneční útvar s velice známým názvem „Had“, ale když jsem nikde neslyšel píseň „jede jede mašinka, kouří se jí z komínka“ začalo mi to docházet. Kladeňáci začali vytvářet fronty.
Už jsem odvykl takovému režimu. V Praze jsou supermarkety, kde si každý nakupuje, jak chce a co chce, navíc k tomu potřebuje jen peníze. Zde, jak jsem pochopil, vesele bují staré dobré smlouvání a výměnný obchod. Nejeden vesničan se snažil poukázku na hamburger směnit za kus vepřového, které byl snad ochoten sežrat i syrové, pokud ho dostane hned a co možná nejvíc.
Na to už jsem nebyl psychicky připraven. Sáhl jsem proto do tašky, vytáhl slabikář a řekl si, držíce malého špinavého kladeňáčka v režné košili za ruku, že je třeba začít od začátku.
Žádné komentáře:
Okomentovat