Jak všichni vědí, pomáhat druhým je hned po „pomáhat
sobě“ moje nejoblíbenější činnost. Když za mnou tedy spolubydlící přišel se
žádostí o pomoc s přestěhováním několika věcí, jakožto za vlastníkem již
šest let zánovního automobilu, nechal jsem ho jen půl hodiny klečet v slzách,
načež jsem se uvolil a pomoc přislíbil.
Dle jeho slov to nemnělo zabrat mnoho času, šlo jen o
pár věcí. Ke všemu se po mne chtělo jen to, abych ujel krátkou vzdálenost a
abych věci, které mi bude nosit k autu, naskládal úhledně a prakticky do svého
kufru.
Inu vyrazili jsme. V tu chvíli jsem totiž ještě
vůbec netušil, co mne čeká.
Ačkoli se místo, kam jsme jeli, honosí ve svém názvu přízviskem
„Velká“, a to nejen v lidové slovesnosti, ale i v análech Magistrátu
hlavního města Prahy, zaujalo mne, že řidiči parkují u krajnic, na chodnících,
v kruhovém objezdu a na dalších místech, které jsem do té doby považoval
za parkováním nedotknutelná. Vzhledem k tomu, jak často jsem projížděl
mezi vozy s modlitbou na rtech a husí kůží na laku, nepřekvapilo by mne,
kdyby vozidla byla zaparkovaná na střechách, schodech, balkonech popřípadě
zavěšena na šňůrách na prádlo.
Na zaparkování u vchodu domu, kam jsme se potřebovali
dostat, jsem mohl zapomenout. Nejsem si dokonce jist, zda jsem parkoval v tom
samém městě, protože jsem zaslechl zvuk traktorů, když jsem zhasl motor a dal
bych ruku do ohně za to, že jsem slyšel větu: „Kampa oni dó“.
Ač jsem se původně nechtěl vzdalovat od auta,
projevil jsem solidárnost, když jsem vyhověl žádosti o držení dveří, zatímco
spolubydlící skočí pro klíče od sklepa.
Už to mne mělo varovat. Přesto jsem ve své
dobrosrdečnosti zamířil poté i do toho sklepa, přestože jsem se vystavoval
riziku, že se už ze sklepních hlubin nevynořím a zůstanu tam zamčený na chov.
Naštěstí tam na nás čekali jen ty věci. Popadli jsme
se spolubydlícím bedny. Zatímco on vzal papírovou bednu na banány, kde měl v novinách
zabaleny bubliny z bublifuku, já jsem popadl okovanou dubovou truhlici,
která obsahovala činky. Což jsem se samozřejmě dozvěděl, až po té, co jsem si
jí hodil na záda. Ignoroval jsem zhmožděný hřbet a natrhnutou slezinu a
následoval druhou část našeho tandemu, jež se zatím, s krabicí v ruce,
oddávala zpěvu a tanci.
Když se spolubydlící unavil nošením prázdných rukou,
odešel pryč se slovy „Musím vrátit ty klíče“. Zbytek věcí jsem tedy ke vchodu
domu donosil sám. Po donesení poslední krabice, se jako mávnutím kouzelného proutku
zjevil můj spolupracovník a s větou „Já si ještě tady skočím za někým“ opět
zmizel. Nejspíš se šel schovat za nějaký strom, odkud by mne, od, nějakým jiným
lokajem, donesené kávy, mohl v klidu pozorovat.
Odnosil jsem věci k autu, naložil věci do kufru,
chvíli si pobyl v bezvědomí z vyčerpání. Z toho mne ale záhy probral
majitel věcí s tím, že je třeba vyrazit, abychom se moc nezdržovali, že má
dneska ještě nějaké zařizování.
Protože byl z toho stěhování již unaven, snažil
se mne přimět k tomu, abychom si cestu zkrátili jednosměrnou ulicí, tím nezákonným
způsobem. To jsem odmítl a byl rád, že pojedeme o něco déle, protože jsem měl čas
na regeneraci do doby, než mu budu tahat věci do pokoje a aranžovat je tam dle
jeho představ, zatímco on bude relaxovat při opalování.
Žádné komentáře:
Okomentovat