Nemám tušení, zda toho dne bylo nějaké zvláštní volno nebo se jednalo o běžný čtvrteční stav. Každopádně zatímco já pracuji a po práci jdu ještě chvíli do práce, protože jsem mrcha hamižná, tak jiní jedinci, potažmo celé skupiny, raději než rozvoji ducha a těla, protože jak všichni víme "práce šlechtí" , se věnuji pověstné metle lidstva, alkoholu.
Což o to, neodsuzuji je. Pije-li si člověk za své, tak ať se v pochybných lihovinách nevalné úrovně klidně koupe. U rumíčku od Draka bych to dokonce viděl, vedle možnosti výborně naleštit parkety, jako jediné správné využití. Dokonce i když se lidé pod vlivem chovají lehce nevhodně, považuji to za příjemné zpestření jinak nudného dne. Navíc jsem si dlouho myslel, že největší výhoda alkoholu oproti cigaretám spočívá v tom, že ať pijete jak pijete, váš alkohol je jenom váš a nikdo ho nemusí degustovat s vámi proti své vůli. Tím si ovšem nyní, s nově nabytou zkušeností, nejsem tak úplně jist.
Když jsem naskočil do noční tramvaje, abych se dopravil domů a po dobře odvedené práci si užil trochu toho času i pro sebe, což znamená zkusit se alespoň na chvilku vychrápat, měl jsem pocit, že tramvaj veze část českého vojska poraženého na Bílé hoře. Hotový mobilní lazaret.
Což o to, neodsuzuji je. Pije-li si člověk za své, tak ať se v pochybných lihovinách nevalné úrovně klidně koupe. U rumíčku od Draka bych to dokonce viděl, vedle možnosti výborně naleštit parkety, jako jediné správné využití. Dokonce i když se lidé pod vlivem chovají lehce nevhodně, považuji to za příjemné zpestření jinak nudného dne. Navíc jsem si dlouho myslel, že největší výhoda alkoholu oproti cigaretám spočívá v tom, že ať pijete jak pijete, váš alkohol je jenom váš a nikdo ho nemusí degustovat s vámi proti své vůli. Tím si ovšem nyní, s nově nabytou zkušeností, nejsem tak úplně jist.
Když jsem naskočil do noční tramvaje, abych se dopravil domů a po dobře odvedené práci si užil trochu toho času i pro sebe, což znamená zkusit se alespoň na chvilku vychrápat, měl jsem pocit, že tramvaj veze část českého vojska poraženého na Bílé hoře. Hotový mobilní lazaret.
Díky pozici na samém začátku tramvaje jsem mohl sledovat do té doby mnou nevídaný fenomén. V té tramvaji jsem byl jediný střízlivý. Opilci se dělili na dva tábory. První skupina, tzv. typ žížala, která plně podlehla síle alkoholového opojení a jejíž členové se snažili vytvořit z neforemného tramvajového sedátka, tvořeného tvrdým plastem, lůžko nejvyšší kvality, jen za pomoci své páteře, jejíž ohebnost zkoušeli takovým způsobem, že jsem měl tu čest zahlédnout partičku vyhřezlých obratlů. Druhá skupina označena jako Šimpanzi, ta se pohupovala na držadlech tramvaje s prověšenou rukou a stojem na špičkách. Byla to tak realistická podobnost s primátem, že jsem začal hledat v batohu banány.
Připadal jsem si v tramvaji dost nepatřičně, ale jak se zavřely dveře a odřízly cestu čerstvému vzduchu z venku, dostal jsem zásah směsí alkoholových výparu takovou silou, že jsem cítil, jak mi promile v krvi rychle stoupá. Začala se mi podlamovat kolena, takže jsem brzy pochopil, že se připojím k typu šimpanz, neboť sedadla byla obsazena a obtočena lidskými těly všechna.
Tehdy jsem pochopil, proč jsou v té tramvaji zmrskaní úplně všichni. S alkoholem se setkávám často, většinu si spokojeně dlí v lahvích, popřípadě posedne nějakého chudáka, který se pak musí celý následující den nechat vymítat mokrým hadrem a medikamenty.
Na alkoholovou infekci jsem připraven nebyl. Naštěstí jsem jel jen tři zastávky. Navíc cestu mezi jednotlivými zastávkami jde zvládnout na jeden nádech i když ke konci vypadáte jako namodralý nártoun. Díky tomu jsem nepodlehl alkoholové infekci a neprobudil se na konečně zastávce, kde bych byl spolu s dalšími opilci z tramvaje vyexpedován bodrým tramvajákem za pomoci lopaty na sníh.
