pátek 16. ledna 2015

Zima, zima, zima všude je veliká

Rozhodl jsem se rozšířit své sportovní portfolio. A když už jste v lednovém měsíci účastnici novoročního sněžení v horách, kterým vládne pověstný Krakonoš, jenž má za souseda Trautenberka, klasického českého venkovského člověka, neboť panské vystupování z bot slámu nevyfouká, nemůže to dopadnout jinak než sportem nejzimovatějšim, lyžováním, nebo jak se častěji říká za hranicemi Prahy, řáckou lyžovačkou. Jenže lyže už nejsou dobrých dvacet let v módě, takže chce-li mít člověk trochu toho skutečného stylu, musí si zvolit nástroj jiný, typicky český. Nástroj s názvem snowboard.

První co jsem se naučil, a dle vlastního soudu v tomto exceluji, byla chůze sněhem s prknem v podpaží stylem slow motion. Frajeřina mi stříkala i z uší a krkonošským selkám se pod kožichy z ovčí vlny zapalovala lýtka tak silně, až hrozila obleva.

Jenže poté došlo na lámání chleba.

Mel jsem si snowboard nasadit a vrhnout se ze svahu. Tuto skutečnost jsem odmítl akceptovat za pokračování mé sněžné promenády. Nakonec jsem však, za stálého vyprávění o Hanči a Vrbatovi, nazul na své boty, plné mého výstavního ega, prkno. Seděl jsem tak na svahu, kochal se krajinou a už jsem se jal objednávat teplý čaj, když mi bylo řečeno, abych se na to prkno postavil. Přiznávám, že jsem to v plánu neměl, ale naléhání bylo tak silné, že jsem díky němu odhalil skutečnost, jak se z velice pěkného snowboardu dokáže během vteřiny stát mala klouzavá svině.

Nepadal jsem. Na to abyste spadli z prkna, je důležitá jedna zásadní věc. Musíte na něm stát. To jsem prostě nedokázal. Radu, abych se na prkno postavil, jsem s ohledem na to, že jsem měl v první třetině kopce už znatelně ošoupaný zadek, raději ignoroval. Informaci, jak je nutné, abych já ovládal prkno a ne prkno mne, už jsem nedokázal přejít tak nonšalantně a utekla mi trocha toho jedovatého pohledu směrem ke školitelce.

K mé cti nutno poznamenat jedno. Zvedl jsem se. Dokonce jsem chvílema i jezdil, aniž bych se o sjezdovku opíral jak prknem, tak hýžděmi, abych si nahradil druhou tolik opomíjenou lyži. Začal jsem opět získávat sebevědomí.

To vydrželo jen do chvíle, kdy jsem, aniž bych měl snowboard na nohou, provedl svůj první akrobatický kousek a obtočil se pánovi popíjejícímu kávu kolem nohou. Měl vzezření medvěda a ujistil jsem ho, že není třeba násilí, že se jistě v průběhu dne dostatečně otluču sám. Usmál se nad tím a vytáhl mi z ramene drápy. Ovšem nejen na začátku svahu mne čekalo něco, díky čemuž jsem si jistojistě vysloužil ocenění „Blb Krkonoš“. Když už jsem zvládl bez větších problémů sjet svah, ač s vypětím všech sil, zatímco čtyřletá děcka se smála při bezstarostné jízdě na svých miniaturních lyžích, přišla lanovka. Nemyslete si, nebyla to taková ta pěkná, zastřešená s vyhlídkou. Bylo to pochybné kolečko na štangli, které jste si měli nacpat mezi nohy a nechat se táhnout. Mé upozornění, že se jedná o mou první zkušenost s podobným zařízením, přešla obsluha lanovky mávnutím ruky. Řekl jsem si: „ pán tomu asi rozumí víc, než já a vrhl se na podezřele formovanou tyč. Když jsem urazil zhruba čtvrt kopce po zadku odmítaje se pustit kolečka, pochopil jsem, proč se tomu říká vlek.

Dokodrcal jsem se na vrchol a věřte mi to nebo ne, vrhl jsem se opět ze svahu. Údiv rostl s každou jízdou. Údiv rostl hlavně u mne, neboť jsem se, jak se zdálo, z původního sjezdařského diletanta pomalu proměnil na krále sjezdovky.

Ale čemu se divím. Jsem přece z Prahy.