Rozhodl jsem se rozšířit své sportovní
portfolio. A když už jste v lednovém měsíci účastnici novoročního sněžení v horách,
kterým vládne pověstný Krakonoš, jenž má za souseda Trautenberka, klasického
českého venkovského člověka, neboť panské vystupování z bot slámu
nevyfouká, nemůže to dopadnout jinak než sportem nejzimovatějšim, lyžováním,
nebo jak se častěji říká za hranicemi Prahy, řáckou lyžovačkou. Jenže lyže už
nejsou dobrých dvacet let v módě, takže chce-li mít člověk trochu toho skutečného
stylu, musí si zvolit nástroj jiný, typicky český. Nástroj s názvem snowboard.
První co jsem se naučil, a
dle vlastního soudu v tomto exceluji, byla chůze sněhem s prknem v podpaží
stylem slow motion. Frajeřina mi stříkala i z uší a krkonošským selkám se
pod kožichy z ovčí vlny zapalovala lýtka tak silně, až hrozila obleva.
Jenže poté došlo na lámání
chleba.
Mel jsem si snowboard nasadit
a vrhnout se ze svahu. Tuto skutečnost jsem odmítl akceptovat za pokračování mé
sněžné promenády. Nakonec jsem však, za stálého vyprávění o Hanči a Vrbatovi,
nazul na své boty, plné mého výstavního ega, prkno. Seděl jsem tak na svahu,
kochal se krajinou a už jsem se jal objednávat teplý čaj, když mi bylo řečeno,
abych se na to prkno postavil. Přiznávám, že jsem to v plánu neměl, ale
naléhání bylo tak silné, že jsem díky němu odhalil skutečnost, jak se z velice
pěkného snowboardu dokáže během vteřiny stát mala klouzavá svině.
Nepadal jsem. Na to abyste
spadli z prkna, je důležitá jedna zásadní věc. Musíte na něm stát. To jsem
prostě nedokázal. Radu, abych se na prkno postavil, jsem s ohledem na to,
že jsem měl v první třetině kopce už znatelně ošoupaný zadek, raději ignoroval.
Informaci, jak je nutné, abych já ovládal prkno a ne prkno mne, už jsem
nedokázal přejít tak nonšalantně a utekla mi trocha toho jedovatého pohledu
směrem ke školitelce.
K mé cti nutno poznamenat
jedno. Zvedl jsem se. Dokonce jsem chvílema i jezdil, aniž bych se o sjezdovku
opíral jak prknem, tak hýžděmi, abych si nahradil druhou tolik opomíjenou lyži.
Začal jsem opět získávat sebevědomí.
To vydrželo jen do chvíle,
kdy jsem, aniž bych měl snowboard na nohou, provedl svůj první akrobatický
kousek a obtočil se pánovi popíjejícímu kávu kolem nohou. Měl vzezření medvěda
a ujistil jsem ho, že není třeba násilí, že se jistě v průběhu dne dostatečně
otluču sám. Usmál se nad tím a vytáhl mi z ramene drápy. Ovšem nejen na
začátku svahu mne čekalo něco, díky čemuž jsem si jistojistě vysloužil ocenění „Blb
Krkonoš“. Když už jsem zvládl bez větších problémů sjet svah, ač s vypětím
všech sil, zatímco čtyřletá děcka se smála při bezstarostné jízdě na svých
miniaturních lyžích, přišla lanovka. Nemyslete si, nebyla to taková ta pěkná,
zastřešená s vyhlídkou. Bylo to pochybné kolečko na štangli, které jste si
měli nacpat mezi nohy a nechat se táhnout. Mé upozornění, že se jedná o mou
první zkušenost s podobným zařízením, přešla obsluha lanovky mávnutím
ruky. Řekl jsem si: „ pán tomu asi rozumí víc, než já a vrhl se na podezřele formovanou
tyč. Když jsem urazil zhruba čtvrt kopce po zadku odmítaje se pustit kolečka,
pochopil jsem, proč se tomu říká vlek.
Dokodrcal jsem se na vrchol a
věřte mi to nebo ne, vrhl jsem se opět ze svahu. Údiv rostl s každou jízdou.
Údiv rostl hlavně u mne, neboť jsem se, jak se zdálo, z původního sjezdařského
diletanta pomalu proměnil na krále sjezdovky.
Ale čemu se divím. Jsem přece
z Prahy.
