A pak jsem si přečetl i diskuzi.

Internet. Kde bychom byli bez těch informací, které na něm nalezneme. Díky internetu se každý prd stává pravdou a můžeme se hádat i o věcech, které by nás před vynálezem knihtisku vůbec nezajímaly. Postup je vždy stejný. Osobní profil, který má tvář, poukáže na nějaký zajímavý článek, který je zajímavý hlavně tím, že ho četl váš kamarád, a před tím jeho kamarád, kterému ho doporučila kamarádka, popřípadě nám ho cpe všudypřítomná reklamní strategie, po niž získáte pocit, že na vás holčička od jogurtů vyběhne i z lednice.

To všechno se dá unést. Jsme lidé a tak jsme se díky rozumu, který nám zaručuje, že budeme banán loupat ze správné strany, což dělám já oproti všem ostatním, kteří ho loupají špatně, a nebudeme házet svoje výkaly po ostatních v rámci projevení nesouhlasu s čímkoli s čím nesouhlasíme, protože s tím nesouhlasí náš kamarád, a před tím s tím nesouhlasil jeho kamarád, kterému doporučila nesouhlasit kamarádka, dostali k možnosti informaci nasát, zpracovat, vytvořit si na ní názor, prodiskutovat s ostatními členy tlupy, upravit si názor na základě jejich argumentů a na závěr informaci uložit připraveni ji kdykoli znovu otevřít, upravit a opětovně prodiskutovat. 

Pak se objevil blbec.

Zde platí pravidlo, že čím větší blb, tím větší touha po projevu. Protože koho musí taková osoba přesvědčovat o své inteligenci? Hlavně sebe. A to dělá nejlépe tím, že si zlepšuje svůj sociální status pocitem vyšší inteligence, než byla zatím na planetě komukoli naměřena. Co, že pravdivost slov neurčuje ani délka textu, ani hlasitost projevu. Když voda v bazénu stříká všude kolem a plavčík z vás nemůže odtrhnout oči, neznamená to, že umíte plavat. Znamená to, že jste idiot a plavčík není fascinován vašim stylem, ale zvažuje, zda pro vás má skočit hned a nebo počkat, až někoho těma prackama pošlete předčasně ke dnu, protože vaše pohyby nejenže by dokázaly zhypnotizovat většinu sladkovodních ryb, ale také by vaše prsty dokázali deflorovat kruh nic netušícího dítěte spolu s dítětem.

A tak je to v diskuzích.

Není podstatné, co je obsahem článku. Zhruba od třetího příspěvku už nezáleží ani na oblasti, ve které se článek pohybuje. Takže z článku jak vyměnit žárovku vyplyne, že za všechno můžou komunisti, že muži si nezaslouží úctu a ženy jsou feministky, co chtějí otevírat dveře. A nejsilnějším argumentem je osobní zkušenost diskutujícího, který předpokládá, že všichni žijeme totožné životy podle hesla, co zažil jeden, to zažívá úplně každý. Takže jestli já zvládnu ulovit nosorožce tím, že před ním tančím tanec sedmi závojů, tak to přece musí dokázat každý.

Nevýhodou diskuze pak je, že se tam nedá střelit facka. Tím nemyslím nějaký brutální sadistický počin, při kterém spolu s posledními kousky cti létají do všech směrů i kousky tváře. Myslím tím takový ten správný fotrovský lepanec, který vám občas naznačí, že se chováte netaktně, s lehkou dávkou arogance a sebestředného zájmu. Jinými slovy, že jste tak trochu kretén.

Takže přátelé než se pustíte do diskutování. Sundejte si v klidu hlavu, vyklepejte z ní všechny zbytky svých konečných trávících produktů a pak se na to vykašlete.

Co jste hasiči, co jste dělali

Tu píseň známe všichni, i když se každý z  nás musel minimálně jednou ujistit, zda pivo pijou báby a vodu žáby nebo je to naopak. Vesměs je to jedno, neboť píseň není pro pitný režim bab, žab a jiných obojživelných tvorů stěžejní. Nosným tématem tohoto veleslavného lidového songu, zpívaného zásadně společně s alkoholem, který v krvi putuje stejně jako Santa Maria spolu s Ninou, zatímco Pinta opravuje kormidlo, tedy je jedno, kam dorazí, říkat tomu budeme třeba slezina, jsou hasiči, nebo, pro ty neznalé synonymního principu, požárníci. I když ze zkušenosti vím, že za každého požárníka vám řadový hasič vtiskne otisk své dlaně hluboko do tváře takovou silou, až se kolem začnou zbíhat děti za zpěvu písně Červená se line záře a při jejich slovech: "oheň, oheň", dostanete od hasiče druhou, že znevažujete živel.

Bylo 30. dubna a než začne Máj - lásky čas, jak se říká v jedné takové básnické odrhovačce, je třeba ženy, jenž se chystáme líbat pod rozkvetlým stromem, netuše, zda je to třešeň, hlavně že jsou na tom květy, oháknout do hadrů, vrazit jí do ruky koště a než nás začne mlátit jeho násadou s výtkou, že jarní úklid už byl, vhodit jí do plamenů. Protože jak nejlépe bojovat se zimou, v zemi, kde nejsilnější úkaz pracovitosti silničářů je překvapení, než upálením člověka jen tak pro sichr. Ono to pohanství má něco do sebe.

Tedy bylo 30. dubna. Nebyl jsem sice na Petrových kamenech, ale i tak to začalo jako slušný sabat, považujete-li za sabat bandu venkovských dětí oblečených do špičatých klobouků, kterými všem jasně dávají najevo, že jsou to malí retardovaní lidé, čímž vám dají za pravdu v tom, že plameny jsou jediné možné východisko. Musím samozřejmě poukázat na skutečnost, že v novém moderním světě, kde boříme Genderové stereotypy, což je asi jako namalovat na tuleně pruhy a tvrdit, že je to zebra, zde nebyli jen čarodějnice, ale i čarodějové, protože, bez ohledu na tradici, proč by Morana nemohla být jen nepochopený chlap.

Tedy bylo 30. dubna. K tomu datu patří pálení, tedy je třeba ohně. Zde se dostáváme k mé oblíbené pasáži, kdy proto, aby se děti pobavily a u ohně špekáčku si opekly, je třeba podat žádost, jistě v podobě elektronické, aby datová schránka nezahálela, na nejbližší hasičskou stanici. Pozor! Hovoříme zde o té profesionální, nikoli o dobrovolné, kde se jen pije, konzumují se selata a pořádají se taškařice plné zábavných dvojsmyslů na téma "Ta moje hadice". Tam dostaneme, dle patřičné vyhlášky souhlas. Poté je určen čas, od kdy do kdy se smí hořet a je nám přidělena odborná asistence z řad hasičstva, která oheň rozdělá, živí ho a každému, koho to s největší pravděpodobností nezajímá, sdělí zajímavosti o hořlavosti smrkového dřeva. Důležité je, že hasič plamenu vládne rukou pevnou a ocelovou, proto i když děti ještě opekly by si špekáčka, což není spolužák z třetí C, ale kus kvalitní uzeniny vyrobené řezníkem, který ještě ví, jak vypadá prase, čas je pro hasiče veličinou neúprosnou. Jinými slovy: "Řeklo se do šesti, tak do šesti"

Zde se chci zastat hasiče. Nebyl to člověk zlý, ač jeho rysy hovořili opak, jen jako prostý venkovan plnil pokyny byrokratů z Prahy. Nelze mu tedy zazlívat, že na žádost občana, jenž si místní oslavu zpříjemnil více než jedním žejdlíkem zlatavého moku, který zvyšuje spolu s promile i míru odvahy, řekl ne.

A pak to začalo.

Pán se dovolával novin, aby byla krutost hasičova zaznamenána nejlépe s připojenou ilustrační fotografií, kterak muž v uniformě s výrazem zlého lišáka bere plačícímu dítěti bonbon, dortík popřípadě život. Hasič se ve své prostotě snažil muži vysvětlit, jak se věci mají, želbohu větu: "Mne to nikdo nezaplatí," nezvolil, řekněme si to upřímně, zrovna nejšťastněji. Opilec skočil po tomto vyjádření, jako šelma po zebře, netuše, že je to tuleň, sdělil hasiči, že žije jen pro mamon, chce jísti zlatou lžící a že jeho vzorem je jistě Moliérův lakomec, jehož původ lze najít již v Baladě o hrnci. Tedy neřekl to přímo takto. Bylo to o chloupek zemitější, ale já se rozhodl nepoužít v textu slovo hanlivě označující ženské genitálie. Litoval jsem hasiče a dokonce ho bránil jako správný Čech, tedy zpovzdálí, což znamená šeptem a když se nikdo nedíval, dokonce jsem zakroutil nesouhlasně hlavou.

Ale abyste si nemysleli, že jsem snad zbabělec. To ne. Jen si myslím, že některé bitvy si musí člověk vybojovat sám.

Hlídači parkovišť - strážci vesmíru

Zaznamenal jsem, že ačkoli se Praha od venkova zásadně liší, přesto, jako u všeho ostatního, do sebe začnou časem dvě věci spolu nesouvisející prosakovat. Jen proto je možné vidět na vsi muže oděného do montérek provádějícího jarní orbu, kterak se před sluníčkem chrání sportovní kšiltovkou zahraničního výrobce, jejíž střih nabude stylu v horizontu deseti let až nikdy. Či pod Orlojem projde seriozní pán s vidlemi. Povětšinou jsou to výstřelky drobné a pozorovatelné jen opravdu bystrým okem. Občas se stane, že jinak klidný stav, narušuje do očí bijící věc, typu, okrojovaných žen štrádujících Národní třídou za zvuků lidové písně: "když jsem husy pásala, zimou jsem se třásala". I to je ovšem věc pomíjivá, ač patrná. 

Karty jsou rozdané jasně a rozdíl mezi venkovem a Prahou, má jasně dané hranice, o kterých nebudu hovořit, abych neurazil někoho, kdo se narodil v maštali, protože to k němu porodní bába přes kopec nestihla. Zatímco Praha má místo vědra z vodou a hadru porodnice, což je místo, kde se rodí děti bez použití magických rituálů, zatímco gumová rukavice určená k vrhu telat, drží dítě za nohu.

Zjistil jsem ovšem, pobytem v centru, že do Prahy venkov proniká, nedbaje karetní hry a jasně stanovených pravidel jako je čas, prostor a Ludolfovo číslo. A když už někdo nerespektuje Ludolfa, tak je to ve světě na pováženou, protože co jiného nám dává pocit jistoty, než hodnota poměru obsahu kruhu ke čtverci jeho poloměru. Otázká zní, kdo je toho vinen? Kdo jiný než člověk, přesněji řečeno povolání, které vykonává. V případe tohoto povolání dokonce platí: Co osoba, to vidlák. Hovořím zde o hlídačích parkovišť. Je to zvláštní druh osob, které jsou plně nezávislé na prostředí, kde se nachází. Ať je to hlídač vozového parku na kraji Chebu, nebo strážce parkoviště před hotelem Imperial, vždycky budou identičtí. Postarší přemoudřelý dědek, který v mládí uchopil základní matrici vesmíru a od té doby je kompetentní radit i školníkům.

Jeho rady se dají shrnout do třech kategorií. Všetečné, zbytečné a vyloženě otravné. Důležité je, že tyto skupiny nejsou striktně oddělené a často se kombinuji, prolínají a zvláštním způsobem kolem sebe krouží. Proto se často stane, že krom toho, že je rada všetečná, je také otravně zbytečná. 

Jakákoli snaha upozornit hlídače na fakt, že krom rad je zbytečný i hlídač sám, naráží na problém, neboť konverzace se odehrává na parkovišti, kde je hlídač zaměstnán, v jeho výkladu na místě, kterému hlídač vládne. Tedy i kdybyste mu mlátili hlavou o parkovací manuál, či mu citovali z ústavy, dědek se nezlomí a vždy vás odrazí argumentem, že jemu šéf řekl...

Proto se občas stane, když mi Hlídač, kroužící kolem mého vozu, aby přispěl radou: "ty věci si dejte do auta," poté, co je odložím, abych otevřel kufr, popřípadě mi uprostřed obrovského parkoviště, kde stojím jenom já, ukáže, abych popojel o dva metry, protože jinak to tu blokuji, že mne popadne svíravá touha, vzít dědka za límec, počastovat ho nějakým jadrným vulgarismem a nakopnout do hýždí silou malého slona. Žel bohu jsem srdce měkkého, nenásilného, proto jen poděkuji, vyhovím a s větou "nashle" se ukájím představou toho, jak s dědkem zatočí vynález teleportu.