Zaznamenal jsem, že ačkoli se Praha od venkova zásadně liší, přesto,
jako u všeho ostatního, do sebe začnou časem dvě věci spolu nesouvisející
prosakovat. Jen proto je možné vidět na vsi muže oděného do montérek
provádějícího jarní orbu, kterak se před sluníčkem chrání sportovní kšiltovkou
zahraničního výrobce, jejíž střih nabude stylu v horizontu deseti let až nikdy.
Či pod Orlojem projde seriozní pán s vidlemi. Povětšinou jsou to výstřelky
drobné a pozorovatelné jen opravdu bystrým okem. Občas se stane, že jinak
klidný stav, narušuje do očí bijící věc, typu, okrojovaných žen štrádujících
Národní třídou za zvuků lidové písně: "když jsem husy pásala, zimou jsem
se třásala". I to je ovšem věc pomíjivá, ač patrná.
Karty jsou
rozdané jasně a rozdíl mezi venkovem a Prahou, má jasně dané hranice, o kterých
nebudu hovořit, abych neurazil někoho, kdo se narodil v maštali, protože to k
němu porodní bába přes kopec nestihla. Zatímco Praha má místo vědra z vodou a
hadru porodnice, což je místo, kde se rodí děti bez použití magických rituálů,
zatímco gumová rukavice určená k vrhu telat, drží dítě za nohu.
Zjistil jsem
ovšem, pobytem v centru, že do Prahy venkov proniká, nedbaje karetní hry a
jasně stanovených pravidel jako je čas, prostor a Ludolfovo číslo. A když už
někdo nerespektuje Ludolfa, tak je to ve světě na pováženou, protože co jiného
nám dává pocit jistoty, než hodnota poměru obsahu kruhu ke čtverci jeho
poloměru. Otázká zní, kdo je toho vinen? Kdo jiný než člověk, přesněji řečeno
povolání, které vykonává. V případe tohoto povolání dokonce platí: Co osoba, to
vidlák. Hovořím zde o hlídačích parkovišť. Je to zvláštní druh osob,
které jsou plně nezávislé na prostředí, kde se nachází. Ať je to hlídač vozového
parku na kraji Chebu, nebo strážce parkoviště před hotelem Imperial, vždycky
budou identičtí. Postarší přemoudřelý dědek, který v mládí uchopil základní
matrici vesmíru a od té doby je kompetentní radit i školníkům.
Jeho rady se
dají shrnout do třech kategorií. Všetečné, zbytečné a vyloženě otravné.
Důležité je, že tyto skupiny nejsou striktně oddělené a často se kombinuji,
prolínají a zvláštním způsobem kolem sebe krouží. Proto se často stane, že krom
toho, že je rada všetečná, je také otravně zbytečná.
Jakákoli
snaha upozornit hlídače na fakt, že krom rad je zbytečný i hlídač sám, naráží
na problém, neboť konverzace se odehrává na parkovišti, kde je hlídač
zaměstnán, v jeho výkladu na místě, kterému hlídač vládne. Tedy i kdybyste mu
mlátili hlavou o parkovací manuál, či mu citovali z ústavy, dědek se nezlomí a
vždy vás odrazí argumentem, že jemu šéf řekl...
Proto se
občas stane, když mi Hlídač, kroužící kolem mého vozu, aby přispěl radou:
"ty věci si dejte do auta," poté, co je odložím, abych otevřel kufr,
popřípadě mi uprostřed obrovského parkoviště, kde stojím jenom já, ukáže, abych
popojel o dva metry, protože jinak to tu blokuji, že mne popadne svíravá touha,
vzít dědka za límec, počastovat ho nějakým jadrným vulgarismem a nakopnout do
hýždí silou malého slona. Žel bohu jsem srdce měkkého, nenásilného, proto jen
poděkuji, vyhovím a s větou "nashle" se ukájím představou toho, jak s dědkem zatočí vynález teleportu.
Žádné komentáře:
Okomentovat