čtvrtek 26. března 2015

Zlo má mnoho podob a jedna z nich nese jméno "parkování"

Praha je všech Čechů ráj. Tu píseň známe všichni, ale jak každý venkovan ví, tak dojet do Prahy na kravce je sice dálka, ale než vzít auto, raději jí užene i s teletem. Parkování je hold  jedna z daní našeho velkolepého hlavního města. 

Musím opět poučit všechny nositele bot z gumy, že Praha není jen Orloj, Karlův most a Hradčana. Všechny tři věci jsou samozřejmě dominantou, nepopírám, ale stále je to jen drobná část Prahy. Zjednodušeně řečeno věta "V Praze se nedá zaparkovat" vyřčená kýmkoli, jehož znalost hlavního města končí u koupě obrázku Pražského hradu nevalné kvality, protože "ten menšá jó přecaj levnějšá a na ňáké to chlobéní se sósedce z vedlejšej polnostě to mosí stačit", ve skutečnosti znamená, že nemůžete fotit Orloj svým fotoaparátem po dědovy, který byl hlava, a vyměnil ho s Prušákem táhnoucím skrz zem za pytel brambor a udělal tak obchod, jenž se mezi polním lidem traduje jako "Legenda o tom, jak náš Dědkoj přechytračil samotného Jenerála", s nastaveným filtrem "sklo před objektivem", což je oblíbený filtr mého Otce, který ven nevyjde, a pokud vyjde, tak jen proto, že ho násilím vlečete z hořícího domu, který by samozřejmě ještě stihl vyfotit z takového úhlu, kdy není jasné co je dům, co je oheň a co je ta černá šmouha v rohu fotografie.

Vraťme se ovšem k palčivému problému pražského parkování, aby si zase někdo nemyslel, že jen zbrojím proti venkovu a snad ho považuji za méněcenný oproti Praze. To bych si samozřejmě nikdy nedovolil říct.....nahlas.  

Centrum města je opravdu tragické a hledání parkovacího místa je zážitkem i na několik dní, pokud se jako správný alfa samec nechcete vzdát. Okrajové oblasti už jsou příjemnější, ačkoli to může být v pozdních hodinách také dobrodružství. Když ovšem máte auto kakaové barvy o velikosti mexického dolaru, tak se vždycky někam vetřete. 

Samozřejmě absence parkovacích míst je přímo úměrná počtu hlídek městské policie. Tak se o tom, že už jste opravdu neměli kde zaparkovat, dozví město, aby vás mohlo pokutovat za svojí neschopnost, zajistit určitý městský standart. Naštěstí jako správný český človíček jsem uvyklý tomu, že do mne občas kopne Němec, občas Rus, ale nejčastěji do mne kope Čech, jehož nejlepší schopností je právě trestání jiných za svoje chyby. 

A pak jsou tady invalidi. Nic proti nim. Jsem rád, že se mohou dostat kam chtějí, ale když je u obchodu vedle sebe nacpáno skoro deset invalidních míst, tak už je to přes čáru. Samozřejmě bych nerad působil jako nějaký nelida, ale deset parkovacích míst? Kdo to jako vytíží? To pojede najednou klub tělesně postižených na výlet a zastaví se všichni v krámě, protože co mrzák to boháč, který má vlastní káru? Tím nechci znevažovat účast státu na tom, aby o ně bylo dobře postaráno, nebo snad dokonce tvrdit, že finanční výpomoc je pro tělesně postižené nedostatečná. Každý invalida si přeci může na obecním úřadě vyzvednout dřevěnou nohu a misku na žebrání.

A nejhorší jsou Středočeši. Mají totiž pocit, že jim Praha patří. Jenomže králem zvířat taky není Slon, i když je větší než lev.


sobota 21. března 2015

Když kafíčko nesedne

Tím, že se stávám mediálně známou osobou skrze recepci Českého rozhlasu, kterážto funkce stojí o stupínek výš, než paní, co se se štětkou v ruce stará o to, aby se služební enóny vzájemně nemísily, se vychloubám pořád. Což ovšem opomíjím je seznam povinností, na nichž stojí chod a bezpečnost dané budovy. Hlavní takovou povinností je nevpustit do budovy nikoho, kdo není pozvaným hostem, neboť kdokoli takový by mohl proniknout do rozhlasu a díky jeho ovládnutí by započal revoluci v republice, čímž by dostal fašisty zpět k moci.

Nikdo se mi nemůže divit, i když jsem drsňák na první pohled a jednou jsem přilákal gorilí samici, která mne na první pohled přes sklo vyhodnotila jako nového vůdce tlupy, při příchodu postaršího páru, a slovo „postarší“ používám jen proto, abych nemusel říct, že přišel dědek s bábou, kterým už chyběla k dokonalosti jen rakev přes rameno, jsem malinko vyměkl a opět zajistil zbraň, kterou jsem vybaven a jenž nese honosné jméno "klacek", protože je to klacek.

Pán vypadal, že i když mu nohy ještě slouží, hlava mu odbíhá často někam jinam. Babka zase, že jeho myšlenkové výlety stíhá tak tak.

Oba se rozhlédli. On o poznání déle, ona trochu se studem v očích a pak mne požádali o to, co jsem cítil už od dveří. Jestli by si pán mohl odskočit na záchod. A nyní to dilema, nesmím pouštět nikoho do budovy, ale na druhé straně jsem nikdy nesouhlasil s tím, aby se někomu odepírala cesta za základními biologickými potřebami.

Člověk má plnit své povinnosti, ale já jsem se rozhodl, že nechci klesnout na úroveň báby se štětkou. Tedy jsem svolil a pro jistotu, aby pán nebyl moc na očích, jsem ho odeslal na sklepní WC, k němuž vedou schody, tma a špatné zdravotní pojištění. 

A pak začala být babka nervozní. Je pravda, že když se Pán nevracel už čtvrt hodiny, znejistil jsem i já. Hlavou my proběhl bezpočet představ, jak tahám dědulu se staženými kalhotami z hajzlíku, jak se tam Babka klátí, protože táhnu dědulu zadkem po schodech. Navíc by se určitě sešla půlka budovy a jedna hlídka policie zrovna ve chvíli, kdybych nebyl schopen vysvětlit, že jsem dědu do sklepů nenalákal za účelem krádeže jeho kyčelního kloubu. 

Sešel jsem i do chodby, kde se nachází ona toaleta. Bylo tam ticho a cítil jsem přítomnost něčeho temného. Očividně to ovšem nebyla smrt, neboť i když jsem vše vzdal, a smířil se s tím, že budu vysvětlovat, jak se ten mrtvý pán ocitl na rozhlasovém hajzlu, objevil se on jako zjevení u mého recepčního pultu. Byl přešťastný a děkoval mi tak horlivě, až jsem se bál, aby mi nenabídl za odměnu babku na špás.

A upřímně, jsem člověk dekadentní, takže kdo ví jak by to dopadlo.