Když kafíčko nesedne

Tím, že se stávám mediálně známou osobou skrze recepci Českého rozhlasu, kterážto funkce stojí o stupínek výš, než paní, co se se štětkou v ruce stará o to, aby se služební enóny vzájemně nemísily, se vychloubám pořád. Což ovšem opomíjím je seznam povinností, na nichž stojí chod a bezpečnost dané budovy. Hlavní takovou povinností je nevpustit do budovy nikoho, kdo není pozvaným hostem, neboť kdokoli takový by mohl proniknout do rozhlasu a díky jeho ovládnutí by započal revoluci v republice, čímž by dostal fašisty zpět k moci.

Nikdo se mi nemůže divit, i když jsem drsňák na první pohled a jednou jsem přilákal gorilí samici, která mne na první pohled přes sklo vyhodnotila jako nového vůdce tlupy, při příchodu postaršího páru, a slovo „postarší“ používám jen proto, abych nemusel říct, že přišel dědek s bábou, kterým už chyběla k dokonalosti jen rakev přes rameno, jsem malinko vyměkl a opět zajistil zbraň, kterou jsem vybaven a jenž nese honosné jméno "klacek", protože je to klacek.

Pán vypadal, že i když mu nohy ještě slouží, hlava mu odbíhá často někam jinam. Babka zase, že jeho myšlenkové výlety stíhá tak tak.

Oba se rozhlédli. On o poznání déle, ona trochu se studem v očích a pak mne požádali o to, co jsem cítil už od dveří. Jestli by si pán mohl odskočit na záchod. A nyní to dilema, nesmím pouštět nikoho do budovy, ale na druhé straně jsem nikdy nesouhlasil s tím, aby se někomu odepírala cesta za základními biologickými potřebami.

Člověk má plnit své povinnosti, ale já jsem se rozhodl, že nechci klesnout na úroveň báby se štětkou. Tedy jsem svolil a pro jistotu, aby pán nebyl moc na očích, jsem ho odeslal na sklepní WC, k němuž vedou schody, tma a špatné zdravotní pojištění. 

A pak začala být babka nervozní. Je pravda, že když se Pán nevracel už čtvrt hodiny, znejistil jsem i já. Hlavou my proběhl bezpočet představ, jak tahám dědulu se staženými kalhotami z hajzlíku, jak se tam Babka klátí, protože táhnu dědulu zadkem po schodech. Navíc by se určitě sešla půlka budovy a jedna hlídka policie zrovna ve chvíli, kdybych nebyl schopen vysvětlit, že jsem dědu do sklepů nenalákal za účelem krádeže jeho kyčelního kloubu. 

Sešel jsem i do chodby, kde se nachází ona toaleta. Bylo tam ticho a cítil jsem přítomnost něčeho temného. Očividně to ovšem nebyla smrt, neboť i když jsem vše vzdal, a smířil se s tím, že budu vysvětlovat, jak se ten mrtvý pán ocitl na rozhlasovém hajzlu, objevil se on jako zjevení u mého recepčního pultu. Byl přešťastný a děkoval mi tak horlivě, až jsem se bál, aby mi nenabídl za odměnu babku na špás.

A upřímně, jsem člověk dekadentní, takže kdo ví jak by to dopadlo.