Tanečky, aneb základy českého hampejznictví.

Jak všichni vědí, nebojím se  rozumět všemu. Navíc se nebojím rozumět všemu dobře. Tedy ani tanec mi není cizí a ovládám ho tak dobře, přestože se neoddávám tancům lidovým, jenž jsou dobré sprostému lidu aby jim sloužil k oslavám všech pohanských svátků, jako je vynášení Morany, kdy za zpěvu písně "Již nesem smrt ze vsi, nové léto do vsi. Vítej, léto líbezné, obilíčko zelené.", která dokazuje, že venkovu chybí krom smyslu pro styl i smysl pro rým, vynesou pochybnou postavu ze slámy, na níž pracovali při svíčkách po dlouhé noci, neboť dobytek se přes den sám neobstará, a hodí jí, podle kraje, buď do vody nebo do ohně, že se mnozí klidí z parketu jakmile se moje ruce a nohy dají do pohybu. Často v dost nesynchronizovaných ač moderních pohybech. 

Ohledně Morany bych rád na závěr zmínil i to, že jsem viděl, jak jí jeden chlapec místo do vody nebo ohně, vyhodil do vzduchu, ale vrátila se zase na zem. Chlapec byl pokárán, označen za jelimana a vyhnán takovým políčkem, že se začali plašit kozy paní statkářce. 

Musím se ovšem vrátit k tanci modernímu, sportovnímu, zkrátka tomu, který se tančí v pražských poměrech a namísto sokola jsou pořádány největšími českými mediálními molochy, které samozřejmě patří zahraničním majitelům.

Vedle těchto tanců totiž existují ještě tance nesponzorované, nebo lépe ty, jež si každý sponzoruje sám návštěvou patřičných míst, kde nabude dojmu, že pokud za své pije, může za své tančit. Kvalita je zde opomíjena a jediné co se počítá je nadšení. Proto i tanečníky mé úrovně čeká tu pěstí zprava, tu popálení cigaretou, tu pěstí zleva a v nejhorším případě úder sklenicí, po níž začne souboj na ochranu cti, který končí tím, že vás nějaký pan Ochranka, jehož mozek se dávno rozpustil v testosteronu, velmi nečestným způsobem vyhodí na ulici tak, abyste mohli bradou spočítat dlažební kostky od dveří až na jednotku intenzivní péče.

Naštěstí je na druhé misce vah výše zmíněný sportovní tanec. Dodnes sice nechápu, jak se z něčeho, co slouží k potěše stane něco, za co jdou v některých zemích lidé za mříže, protože z olympiády přivezly stříbro a jiní se zase dopují látkami chemického typu tak, že jim to vystřelí podkovy z nohou a místo továrny na peníze je čeká továrna na klíh.

Ve chvíli kdy z tance uděláte sport, čekají vás jisté zákonitosti vlastní všem sportům. Místo radostného křepčení vás čeká stres, dřina a touha, aby vaši soupeři zemřeli při nehodě klubového autobusu. Další věcí je dělení na různé skupiny, díky čemuž můžete nastoupit jako Senior, dospělý, junior, dítě, kojenec, počatý a stále ještě máte asi tisíc dalších možností. 

V žádné z daných skupin ovšem nechybí dvě základní věci. První jsou tlusté holky, které chtějí být plnohodnotnými členkami skupiny, avšak lehce zaostávají, zadýchávají se a ke konci je patrné, že místo svalů, používají k tanci sílu vůle. Druhou jsou pak výrazy, kdy se často dívky snaží vypadat kupříkladu drsně a ne vždy to funguje. Obzvlášť v tom zaostávají tlusté zadýchané holky. 

Není však nic horšího, než dívky ve věku jednociferného čísla tančící disco, což je tanec sloužící k námluvám ne zrovna nesexuálního typu. 

Upřímně. Je to divné. Tedy v případě, pokud nejste zkušený pedofil a není to pro vás rajská zahrada plná ovoce, které mlsáte nejraději. Ve mne poloobnažené dítě v mundůrku klubové prostitutky vyvolává pocit popsatelný jedinou větou: "Tady je něco kurevsky špatně"

A tady si bohužel říkám: "Zlatej kroj"

Zlo má mnoho podob a jedna z nich nese jméno "parkování"

Praha je všech Čechů ráj. Tu píseň známe všichni, ale jak každý venkovan ví, tak dojet do Prahy na kravce je sice dálka, ale než vzít auto, raději jí užene i s teletem. Parkování je hold  jedna z daní našeho velkolepého hlavního města. 

Musím opět poučit všechny nositele bot z gumy, že Praha není jen Orloj, Karlův most a Hradčana. Všechny tři věci jsou samozřejmě dominantou, nepopírám, ale stále je to jen drobná část Prahy. Zjednodušeně řečeno věta "V Praze se nedá zaparkovat" vyřčená kýmkoli, jehož znalost hlavního města končí u koupě obrázku Pražského hradu nevalné kvality, protože "ten menšá jó přecaj levnějšá a na ňáké to chlobéní se sósedce z vedlejšej polnostě to mosí stačit", ve skutečnosti znamená, že nemůžete fotit Orloj svým fotoaparátem po dědovy, který byl hlava, a vyměnil ho s Prušákem táhnoucím skrz zem za pytel brambor a udělal tak obchod, jenž se mezi polním lidem traduje jako "Legenda o tom, jak náš Dědkoj přechytračil samotného Jenerála", s nastaveným filtrem "sklo před objektivem", což je oblíbený filtr mého Otce, který ven nevyjde, a pokud vyjde, tak jen proto, že ho násilím vlečete z hořícího domu, který by samozřejmě ještě stihl vyfotit z takového úhlu, kdy není jasné co je dům, co je oheň a co je ta černá šmouha v rohu fotografie.

Vraťme se ovšem k palčivému problému pražského parkování, aby si zase někdo nemyslel, že jen zbrojím proti venkovu a snad ho považuji za méněcenný oproti Praze. To bych si samozřejmě nikdy nedovolil říct.....nahlas.  

Centrum města je opravdu tragické a hledání parkovacího místa je zážitkem i na několik dní, pokud se jako správný alfa samec nechcete vzdát. Okrajové oblasti už jsou příjemnější, ačkoli to může být v pozdních hodinách také dobrodružství. Když ovšem máte auto kakaové barvy o velikosti mexického dolaru, tak se vždycky někam vetřete. 

Samozřejmě absence parkovacích míst je přímo úměrná počtu hlídek městské policie. Tak se o tom, že už jste opravdu neměli kde zaparkovat, dozví město, aby vás mohlo pokutovat za svojí neschopnost, zajistit určitý městský standart. Naštěstí jako správný český človíček jsem uvyklý tomu, že do mne občas kopne Němec, občas Rus, ale nejčastěji do mne kope Čech, jehož nejlepší schopností je právě trestání jiných za svoje chyby. 

A pak jsou tady invalidi. Nic proti nim. Jsem rád, že se mohou dostat kam chtějí, ale když je u obchodu vedle sebe nacpáno skoro deset invalidních míst, tak už je to přes čáru. Samozřejmě bych nerad působil jako nějaký nelida, ale deset parkovacích míst? Kdo to jako vytíží? To pojede najednou klub tělesně postižených na výlet a zastaví se všichni v krámě, protože co mrzák to boháč, který má vlastní káru? Tím nechci znevažovat účast státu na tom, aby o ně bylo dobře postaráno, nebo snad dokonce tvrdit, že finanční výpomoc je pro tělesně postižené nedostatečná. Každý invalida si přeci může na obecním úřadě vyzvednout dřevěnou nohu a misku na žebrání.

A nejhorší jsou Středočeši. Mají totiž pocit, že jim Praha patří. Jenomže králem zvířat taky není Slon, i když je větší než lev.

Když kafíčko nesedne

Tím, že se stávám mediálně známou osobou skrze recepci Českého rozhlasu, kterážto funkce stojí o stupínek výš, než paní, co se se štětkou v ruce stará o to, aby se služební enóny vzájemně nemísily, se vychloubám pořád. Což ovšem opomíjím je seznam povinností, na nichž stojí chod a bezpečnost dané budovy. Hlavní takovou povinností je nevpustit do budovy nikoho, kdo není pozvaným hostem, neboť kdokoli takový by mohl proniknout do rozhlasu a díky jeho ovládnutí by započal revoluci v republice, čímž by dostal fašisty zpět k moci.

Nikdo se mi nemůže divit, i když jsem drsňák na první pohled a jednou jsem přilákal gorilí samici, která mne na první pohled přes sklo vyhodnotila jako nového vůdce tlupy, při příchodu postaršího páru, a slovo „postarší“ používám jen proto, abych nemusel říct, že přišel dědek s bábou, kterým už chyběla k dokonalosti jen rakev přes rameno, jsem malinko vyměkl a opět zajistil zbraň, kterou jsem vybaven a jenž nese honosné jméno "klacek", protože je to klacek.

Pán vypadal, že i když mu nohy ještě slouží, hlava mu odbíhá často někam jinam. Babka zase, že jeho myšlenkové výlety stíhá tak tak.

Oba se rozhlédli. On o poznání déle, ona trochu se studem v očích a pak mne požádali o to, co jsem cítil už od dveří. Jestli by si pán mohl odskočit na záchod. A nyní to dilema, nesmím pouštět nikoho do budovy, ale na druhé straně jsem nikdy nesouhlasil s tím, aby se někomu odepírala cesta za základními biologickými potřebami.

Člověk má plnit své povinnosti, ale já jsem se rozhodl, že nechci klesnout na úroveň báby se štětkou. Tedy jsem svolil a pro jistotu, aby pán nebyl moc na očích, jsem ho odeslal na sklepní WC, k němuž vedou schody, tma a špatné zdravotní pojištění. 

A pak začala být babka nervozní. Je pravda, že když se Pán nevracel už čtvrt hodiny, znejistil jsem i já. Hlavou my proběhl bezpočet představ, jak tahám dědulu se staženými kalhotami z hajzlíku, jak se tam Babka klátí, protože táhnu dědulu zadkem po schodech. Navíc by se určitě sešla půlka budovy a jedna hlídka policie zrovna ve chvíli, kdybych nebyl schopen vysvětlit, že jsem dědu do sklepů nenalákal za účelem krádeže jeho kyčelního kloubu. 

Sešel jsem i do chodby, kde se nachází ona toaleta. Bylo tam ticho a cítil jsem přítomnost něčeho temného. Očividně to ovšem nebyla smrt, neboť i když jsem vše vzdal, a smířil se s tím, že budu vysvětlovat, jak se ten mrtvý pán ocitl na rozhlasovém hajzlu, objevil se on jako zjevení u mého recepčního pultu. Byl přešťastný a děkoval mi tak horlivě, až jsem se bál, aby mi nenabídl za odměnu babku na špás.

A upřímně, jsem člověk dekadentní, takže kdo ví jak by to dopadlo.

Bába

Jsou všude. Obklopují Prahu i venkov. Báby. Toto slovo neznamená jen starou osobu ženského pohlaví, jejíž chloubou je porod dětí, které dále porodili děti. Označení Bába nemá nic společného s vnoučaty. Bába je typ ženské, pod kterou máte chuť strčit koště, jen abyste zjistili, zda je schopna letu. Prostě Bába. Kudy chodí, tudy remcá.

Důležité!!!

Bába neremcá ze zbabělosti. Bába se nebojí jít do konfliktu a nazvat vás v rámci jedné věty tolika výrazy nevhodného významu, takže si nejste jisti, zda se jedná o archaismy nebo nově vytvořené termíny. Z intonace však jasně pochopíte, že každé takové slovo je synonymem mužského pohlavního orgánu a k němu přilehlých partií. V jejím případě je ovšem remcání používáno v rámci opovržení. Proč by mluvila s vámi, když tam je určitě někdo jiný, komu si může postěžovat na činnost vaší, nebo činnost někoho jiného, se kterou ona nesouhlasí a vy, protože jste mužský pohlavní orgán a k němu přilehlé partie, ano. Není důležité téma. Hlavní je stav opozice.

Slovo remcat jsem použil, neboť, na rozdíl od mrmlání, musí objekt, o kterém se mluví velice dobře slyšet, co je o něm řečeno. Pokud se, nedej bože, ozvete, je to samozřejmě považováno za hrubost největšího kalibru a skutečnost, že jste poslouchal cizí hovor, jen potvrzuje jak velký mužský pohlavní orgán a k němu přilehlé partie jste.

Netuším, jak k tomu dochází, jestli je to stav, s nímž se člověk rodí, či se k němu musí člověk dopracovat broušením charakteru o čas.  Jediné co vím, že než takovou bábu potkat, raději si zajdu pár kilometrů zasněženým lesem.

A tady je problém Prahy.

Na venkově všichni vědí, že stará Blažková je bába a ještě k tomu svině, která remcala již v dobách, kdy Gótové vyvraceli Řím. Díky tomu mají vždy dost času, zamknout dveře, zatlouct okna a připravit si zbraň v podobě oprýskaného rýče, kdyby se přeci jen dostala dovnitř.

Praha je bohužel anonymní a díky tomu vás může bába překvapit kdekoli. Na pohled milá paní vás probodne holí už na eskalátorech do metra, protože byste jí jistojistě zasedli místo, na nějž si dělá zálusk už od konce války. Při tom samozřejmě neopomene informovat někoho o schod nad ní, co je ta dnešní mládež zač.

Ještě důležitější!!!

Bába může být taky chlap.

Zima, zima, zima všude je veliká

Rozhodl jsem se rozšířit své sportovní portfolio. A když už jste v lednovém měsíci účastnici novoročního sněžení v horách, kterým vládne pověstný Krakonoš, jenž má za souseda Trautenberka, klasického českého venkovského člověka, neboť panské vystupování z bot slámu nevyfouká, nemůže to dopadnout jinak než sportem nejzimovatějšim, lyžováním, nebo jak se častěji říká za hranicemi Prahy, řáckou lyžovačkou. Jenže lyže už nejsou dobrých dvacet let v módě, takže chce-li mít člověk trochu toho skutečného stylu, musí si zvolit nástroj jiný, typicky český. Nástroj s názvem snowboard.

První co jsem se naučil, a dle vlastního soudu v tomto exceluji, byla chůze sněhem s prknem v podpaží stylem slow motion. Frajeřina mi stříkala i z uší a krkonošským selkám se pod kožichy z ovčí vlny zapalovala lýtka tak silně, až hrozila obleva.

Jenže poté došlo na lámání chleba.

Mel jsem si snowboard nasadit a vrhnout se ze svahu. Tuto skutečnost jsem odmítl akceptovat za pokračování mé sněžné promenády. Nakonec jsem však, za stálého vyprávění o Hanči a Vrbatovi, nazul na své boty, plné mého výstavního ega, prkno. Seděl jsem tak na svahu, kochal se krajinou a už jsem se jal objednávat teplý čaj, když mi bylo řečeno, abych se na to prkno postavil. Přiznávám, že jsem to v plánu neměl, ale naléhání bylo tak silné, že jsem díky němu odhalil skutečnost, jak se z velice pěkného snowboardu dokáže během vteřiny stát mala klouzavá svině.

Nepadal jsem. Na to abyste spadli z prkna, je důležitá jedna zásadní věc. Musíte na něm stát. To jsem prostě nedokázal. Radu, abych se na prkno postavil, jsem s ohledem na to, že jsem měl v první třetině kopce už znatelně ošoupaný zadek, raději ignoroval. Informaci, jak je nutné, abych já ovládal prkno a ne prkno mne, už jsem nedokázal přejít tak nonšalantně a utekla mi trocha toho jedovatého pohledu směrem ke školitelce.

K mé cti nutno poznamenat jedno. Zvedl jsem se. Dokonce jsem chvílema i jezdil, aniž bych se o sjezdovku opíral jak prknem, tak hýžděmi, abych si nahradil druhou tolik opomíjenou lyži. Začal jsem opět získávat sebevědomí.

To vydrželo jen do chvíle, kdy jsem, aniž bych měl snowboard na nohou, provedl svůj první akrobatický kousek a obtočil se pánovi popíjejícímu kávu kolem nohou. Měl vzezření medvěda a ujistil jsem ho, že není třeba násilí, že se jistě v průběhu dne dostatečně otluču sám. Usmál se nad tím a vytáhl mi z ramene drápy. Ovšem nejen na začátku svahu mne čekalo něco, díky čemuž jsem si jistojistě vysloužil ocenění „Blb Krkonoš“. Když už jsem zvládl bez větších problémů sjet svah, ač s vypětím všech sil, zatímco čtyřletá děcka se smála při bezstarostné jízdě na svých miniaturních lyžích, přišla lanovka. Nemyslete si, nebyla to taková ta pěkná, zastřešená s vyhlídkou. Bylo to pochybné kolečko na štangli, které jste si měli nacpat mezi nohy a nechat se táhnout. Mé upozornění, že se jedná o mou první zkušenost s podobným zařízením, přešla obsluha lanovky mávnutím ruky. Řekl jsem si: „ pán tomu asi rozumí víc, než já a vrhl se na podezřele formovanou tyč. Když jsem urazil zhruba čtvrt kopce po zadku odmítaje se pustit kolečka, pochopil jsem, proč se tomu říká vlek.

Dokodrcal jsem se na vrchol a věřte mi to nebo ne, vrhl jsem se opět ze svahu. Údiv rostl s každou jízdou. Údiv rostl hlavně u mne, neboť jsem se, jak se zdálo, z původního sjezdařského diletanta pomalu proměnil na krále sjezdovky.

Ale čemu se divím. Jsem přece z Prahy.