Tak jsem dostal
příležitost spolupracovat s jednou významnou automobilovou společností,
která se, jako jeden ze sponzorů společenské akce na mezinárodní úrovni,
starala o dopravu důležitých hostů, pořadatelů a dalších lidí, kteří jsou
očividně ve světě módy něčím, co byl Emil Zátopek pro balet.
Ráno v domnění že jsem módně na
výši díky svému zánovnímu obleku, který ze mne dělá lepšího člověka nejen
vzhledově, ale i charakterem, vyrazil jsem vyzvednutým vozem zahraniční znáčky
o hodnotě malého rodinného domu, pro prvního hosta na Letiště Ruzyně (Ano
Ruzyně). Tento muž měl hipsterské vzezření, ale jinak se jednalo o člověka,
který působil jako tzv. normální pán. Netušil jsem, že je to na dlouhou dobu
poslední člověk tohoto typu.
Pak to začalo. To co jsem měl
příležitost vidět mne utvrdilo v tom, že módní trendy budu vždy jen následovat
a to s notným zpožděním. Jinými slovy, moje kalhotky do zvonu mi sice sluší,
ale lidé se na ně pomalu začínají dívat skrze prsty. Když kolem mne prošel muž
v obleku s potiskem lesa, získal jsem pocit, že někomu v Praze chybí na zdi
tapeta s motivem Šumavy. Protože ho navíc doprovázela dívka s bundou, která
byla roztrhnutá přesně tak, jako by nějaký čas visela za okapovou rouru límcem
až do chvíle, kdy jí jinak pevná látka zklamala a vytvořila na zádech díru o
velikosti malého kaňonu, byl jsem ve svém názoru na krádež jenom utvrzen. S
ohledem na vysoké procento takto oděných lidí koncentrovaném na cca 3 metrech
čtverečních jsem byl zasažen vtíravým pocitem, že bych si měl minimálně
natrhnout sako, dát si kalhoty na hlavu a na vůz o hodnotě malého
rodinného domu vyrýt jako důkaz modní gramotnosti ženské genitálie
dětinským způsobem a nejlépe lysé.
Jediným relativně normálním člověkem
byla jedna známá osobnost, při jejímž prvním nastoupení do vozu a představení
se způsobem, že jako oba víme kdo to je, ale budeme jako dělat, že na tom
nikomu z nás nesejde, jsem si pro sebe říkal „Já ale vůbec netuším, kdo ty jsi
zač“. Nakonec jsme setrvali v družném hovoru při kterém jsme zjistili, že máme
dramaticky tolik společného. Oba jsme začínali větší dramatickou roli na
pozici Laci ve hře Její pastorkyňa, což ji mimochodem velice
kvalitní přestavení, které by měl každý vidět (toto není reklama).
Tři modelky, které jsem odvezl asi sto
metrů, což byla běžná vzdálenost přesunu účastníků této veleslavné modní akce,
která má pro svět asi takový význam, jako skok do dálky tříletého dítěte
překonávající dosavadní rekord skoku do dálky v kategorii tříletých dětí, se
dokonce rozhodli, že ve mne probudí slinné žlázy na maximální úroveň. Věděli že
jsou krásné, že jsou to modelky a že já jsem muž. Tato rovnice jim k rozhodnutí
podle všeho stačila. Když jsem nedbal zvaní na drink, bylo mi sdělenou jednou z
nich o druhé z nich, že jede pod tím kabátem jen v průsvitné košilce. Odvětil
jsem, že já bych něco takového nosit nemohl, vysadil tři grácie u baru a odjel
zpátky na místo sběru, abych dostal do vozu účastníky nejlepší – teplouše a
jejich heterosexuální kamarádku na výši.
Dáma se mnou od začátku mluvila jak s
debilem, na což jsem od svých kamarádů zvyklý, ale když jsem zadal do navigace
adresu jejího bydliště a ona zjistila, že nás to vede jinudy, než čekala,
dostal jsem se do komunikační kategorie Lautrdebil. Od té doby mi v kánonu
sdělovaly dva ženské hlasy trasu kudy mám jet. A přiznejme si, že už jedna žena
stačí, aby měl muž chuť auto po deseti minutách nasměrovat ke krajnici a nechat
se svodidly opravdu svést.
Poslední cestující mne nechal stát ve
sjezdu způsobem, kdy mne kdykoli mohlo popostrčit auto spediční firmy před
bránu ke které má klíč jenom svatý Petr, jen proto aby nemusel jít víc jak pět
metrů. Pak mne blahosklonně pustil, ačkoli je mi jasné, že když akci nesponzoruje
zahraniční automobilová společnost, žere doma bramborový salát z papíru.
Žádné komentáře:
Okomentovat