Toto je příběh, který se opravdu stal. Příběh o ztracené nevinnosti, otevření starých ran a znovuobjevených přátelstvích.
Jako každý rok se u kamaráda na chatě pořádá taková víkendová oslava, kterou se vítá jaro. Osobně si myslím, že je jaru úplně jedno, kdo ho volá, protože ani na mé čtrnáctidenní nošení krátkých kalhot v mínusových teplotách nikterak nereagovalo. Proto bych i tuto akci zahrnul do skupiny „dejme tomu název a pak to zapijme pořádným douškem“. Samozřejmě nikoho neosočuji z toho, že dělá takové akce účelově, jen pro zatajení svého sklonu k alkoholismu. Dokonce sám s určitou nostalgií vzpomínám na své působení na venkově, než jsem se stal významnou personou hlavního města. Jako každý rok byly soutěže (př. házení holinou na traktor), opékání buřtů (na venkově považováno za těžký underground) a samozřejmě písničky (př. Skoč mi holka do klobouka, Na té naší tancovačce, Kvapík za Marušku). Prostě typická ukázka bodrosti venkovského lidu. Ale…
Člověk by nevěřil, co se stane, když se takhle ožralá pakáž rozhodne jít spát. Veškerá bodrost jde stranou a hyeny se rozeběhnout k lůžkům podle hesla „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Strkanice a různé štulce nejsou ničím výjimečným a modré oko je v tomto případě příjemnou vzpomínkou. V tuto chvíli jsem se rozhodl zachovat se jako správný charakter, nechal jsem ostatním lůžka a odebral se ke spánku do svého vozidla.
…A pak přišlo ráno. Vzhledem k tomu, že jsem byl jako jeden z prvních na nohou, měl jsem příležitost vyzkoušet si, jaké to je procházet bojištěm po prohrané bitvě. Lehce jako kočka jsem našlapoval mezi mrtvolami, které byly nasáté alkoholem. Občasný zvuk zraněných a první slova veteránů jasně říkaly, že válka skončila. Zalepené oči, nakřáplé hlasy a touha po minerálkách se pomalu začaly ozývat celou chatou. Byly však umlčení vstupem dvou mužů do proudu Ohře. Hrdina a pan Neoprén ukázali, že ne jaro, ale léto je tady.
Jako každý rok se u kamaráda na chatě pořádá taková víkendová oslava, kterou se vítá jaro. Osobně si myslím, že je jaru úplně jedno, kdo ho volá, protože ani na mé čtrnáctidenní nošení krátkých kalhot v mínusových teplotách nikterak nereagovalo. Proto bych i tuto akci zahrnul do skupiny „dejme tomu název a pak to zapijme pořádným douškem“. Samozřejmě nikoho neosočuji z toho, že dělá takové akce účelově, jen pro zatajení svého sklonu k alkoholismu. Dokonce sám s určitou nostalgií vzpomínám na své působení na venkově, než jsem se stal významnou personou hlavního města. Jako každý rok byly soutěže (př. házení holinou na traktor), opékání buřtů (na venkově považováno za těžký underground) a samozřejmě písničky (př. Skoč mi holka do klobouka, Na té naší tancovačce, Kvapík za Marušku). Prostě typická ukázka bodrosti venkovského lidu. Ale…
Člověk by nevěřil, co se stane, když se takhle ožralá pakáž rozhodne jít spát. Veškerá bodrost jde stranou a hyeny se rozeběhnout k lůžkům podle hesla „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Strkanice a různé štulce nejsou ničím výjimečným a modré oko je v tomto případě příjemnou vzpomínkou. V tuto chvíli jsem se rozhodl zachovat se jako správný charakter, nechal jsem ostatním lůžka a odebral se ke spánku do svého vozidla.
…A pak přišlo ráno. Vzhledem k tomu, že jsem byl jako jeden z prvních na nohou, měl jsem příležitost vyzkoušet si, jaké to je procházet bojištěm po prohrané bitvě. Lehce jako kočka jsem našlapoval mezi mrtvolami, které byly nasáté alkoholem. Občasný zvuk zraněných a první slova veteránů jasně říkaly, že válka skončila. Zalepené oči, nakřáplé hlasy a touha po minerálkách se pomalu začaly ozývat celou chatou. Byly však umlčení vstupem dvou mužů do proudu Ohře. Hrdina a pan Neoprén ukázali, že ne jaro, ale léto je tady.
Žádné komentáře:
Okomentovat