Ikea - země zaslíbená

Když opomenu skutečnost, že jsem si přes krásně prosluněné okno nevšiml vánku z dalekého severu, který nám Norové poslali čistě pro srandu, a který mi vklouzl pod oblečení takovým způsobem, že zkoumal snad i obsah trenek, neboť jsem slyšel svoje varlata šeptat směrem k močovému měchýři, aby se kousek posunul, tak by se jednalo o fajn den. Ale…

Všichni jistě znáte, když vám nějaký „kamarád“ zavolá a vytáhne vás za nějakou běžnou činností, která ovšem poté neprobíhá tak úplně standardním způsobem. Větu: „Pojď na jedno“, jež končí návratem domů se zlomenou kytkou v ruce spolu s prskavým šišláním o tom, jak svou drahou polovičku milujete, což je věc, na kterou si za střízliva povětšinou nevzpomenete, a jíž ukončí v lepším případě opětovné zlomením květiny o vaši hlavu, v horším případě probuzení tchyně, jsme asi slyšeli všichni. Mne se v takovém případě samozřejmě nikdy nestala ta první věc.

Každopádně abych nepředbíhal.

Zavolala mi kamarádka, že pro mne má nejmenovaný časopis (nechci dělat reklamu bez toho, aby mi daná firma vysolila pár talířů na dřevo), že jede do Ikei a že mi ho může po cestě tam někde předat. V tu chvíli jsem si řekl, nevědom si toho co mne čeká, proč si do toho království švédského nábytku také nepodívat. Tedy jsem se připojil k ní. Cesta probíhala v pořádku, došlo mi však, jak jsem do té dřevotřískové truhlárny jezdil vždy autem a to naposledy tak, že jsem si udělal tunning kapoty za pomoci jiného auta. Takže i když je možnost jet ze Zličína (Pražáci vědí, venkovani ať si to najdou na internetu) autobusem (jsou to čtyři stanice), proč by to Jiřík dělal, když pěšky je to kousek. Šlo se tedy pěšky.

Doteď nechápu, jak jsem si mohl myslet, že by přes čtyřproudovku, u Ikei, což je rychlostní silnice sloužící k co nejrychlejšímu opuštění města, mohl vést přechod. Každopádně jsem zjistil, že přes čtyřproudovku u Ikei, což je rychlostní silnice sloužící k co nejrychlejšímu opuštění města, nevede přechod. Takže jsme stáli u svodidel a koukali, jak si auta pěkně drandí, aniž by o dvě individua připomínající čečenské utečence, snažící se udat „rodinný“ „„zlatý““ šperk nevyčíslitelné hodnoty doslova za hubičku, projevila zájem.

A v tu chvíli přišel ten nejblbější nápad, který vám se znalostí vzdálenosti mezi vámi a jediným možným přechodem přes silnici v podobě nedalekého mostu, nepřijde zase tak špatný. Pak ten kravský nápad někdo řekl nahlas a já to nebyl. Ta věta zněla tak dobře, takže jste si byli jistí ,že právě vyřešila váš problém tím nejlepším způsobem. Prostě jen: „To přeběhneme.“ Věta, která byla řečena s takovým klidem, jako by se jednalo o to, zda půjdeme do rybníka po kotníky nebo po kolena. Nebyl důvod pochybovat, že by to nešlo.

Vyrazili jsme. První odbočovací pruh byl v naprosté pohodě, očividně vedl někam, kam by nikdo neodbočil, ani kdyby mu hrozili pistolí přitisknutou na spánek. Pak přišly čtyři proudy. Lépe by bylo říct dva a dva proudy. Nebudete tomu věřit, ale po té silnici jezdila auta, a to tak že neustále. Navíc mi došlo, že jezdí rychlostí tak bambilion kilometrů za hodinu. Ale co, i když jsem měl proslov o nemožnosti proběhnout , uviděl jsem náhle prázdné pruhy až k obzoru a uprostřed věty o tom, jak je nebezpečné přebíhat silnici na takovém místě vyrazil. Za mnou zanechaný doprovod, který ve strachu z toho, že nás nakonec definitivně rozdělí čtyři pruhy silnice, vyrazil za mnou. Hned jak jsme dorazili do středu vozovky, jsem viděl, že i další dva pruhy jsou bez vozidel. Na nic jsem nečekal a s vědomím, že touha být už konečně na druhé straně je obrovská, jsem vyběhl. K mým krokům se rychle přidali další, avšak nestačili mi. Kdo mne znáte, víte, že běhám bleskurychlé sprinty. Má schopnost doběhnout téměř cokoli, co smrdí dopravním podnikem je pověstná. I tady tomu tak bylo. Jen jsem zapomněl na poslední najížděcí pruh, kde si rodinka, rozhodnutá zpestřit si pondělí výletem, zpívala píseň „Dva roky jezdím bez nehod“. V tu chvíli mi došlo, že jakýkoli zápas typu plech vs. kost je to ve výsledku vždy jedna nula pro plech. Což o to, při mé již zmíněné rychlosti nemělo autu šanci mne zasáhnout, ale jak jsem dříve zmínil, neběžel jsem sám. V tu chvíli v mé mysli hrdinský komplex překonal pud sebezáchovy a já popadl kamarádku za ruku a za cenu svého zpomalení, jsem jí dodal dodatečnou kinetickou energii. Bylo to tak akční, že jsme chvíli běželi ve zpomaleném záběru. Auto se stále řítilo, v očích řidiče byla vidět touha po zabíjení a my dvě plaché laně jsme jen s hrůzou čekali, kdy skončíme pod jeho koly. Z posledních sil, jsem mrštil svou kamarádkou do svahu, takže dopadla na jeho vrcholu snožmo s elegantním rozpažením, a já to vzal přes přední kapotu vozu skrčkou, plácl si při tom s tou paní držící kosu a elegantně doskočil na druhé straně rychlostí silnice. Ač jsem se tvářil jako macho, který provádí takové kousky denně, přiznám se, že mezi půlkami bych mohl rozlousknout kokosový ořech.

Nákup v Ikee už proběhl v běžném standartu. Tedy s cílem koupit polštář jsem si koupil misku a plyšové lišky. Návrat z obchodního domu plného nábytku zpátky na konečnou stanici metra už proběhl autobusem. Při pohledu z mostu na rychlostní silnici už mi chyběli jen nějací magoři, kteří by se danou komunikaci pokoušeli přeběhnout, abych je mohl morálně odsoudit.